Kontrola známých vzorců a reakcí

Díky znalostem PRAPŮVODNÍ FYZIKY ALLATRA je dnes možné snadným a dostupným způsobem ověřit různé reakce a vzorce, aniž bychom se museli uchýlit k nákladným experimentům. V zásadě se stejným způsobem takové výpočty prováděli v dávných dobách. S těmito informacemi můžeme provést jakékoli vzorové výpočty, například, téhož jaderného štěpení nebo fúze, přijít na nesrovnalosti a najít správné řešení. Uvedeme srozumitelný příklad takového výpočtu na základě informace o počtu fantomových částeček Po v dnešní době známých elementárních částic.


 

Pro začátek si uvedeme krátký přehled základů moderní jaderné fyziky. V průběhu rozvoje moderní vědy bylo získáno velké množství nepřímých důkazů o složitosti struktury atomového jádra, na základě kterých se objevilo chápání obecných strukturních prvků všech známých atomů. Jádro atomu se ukázalo být dostatečně spolehlivě chráněno elektronovým obalem atomu, vůči vnějším vlivům. Bylo zjištěno, že tlak tisíců atmosfér v malém rozsahu deformuje pouze vnější část elektronového obalu. Zahřátí na několik tisíc stupňů Celsia, vede pouze k částečné ionizaci atomu. Částečná ionizace se vyskytuje v elektrickém výboji při napětí v řádu desítek či stovek tisíc voltů. Viditelné záření má vliv pouze na vnější elektrony. Tvrdé rentgenové záření, které ovlivňuje i vnitřní elektronové orbity je zpravidla nedostatečné k tomu, aby mohlo ovlivnit jádro.

(Literatura: G. A. Zisman, O.M. Todes, Kurs obecné fyziky (3. svazek „Optika“). Fyzika atomů a molekul. Fyzika jádra atomu a mikročástic (4. vydání). M.: Nauka, 1970).

Aby bylo možno poznat strukturu jádra, tak říkajíc „nahlédnout“ dovnitř atomu, bylo nutné použít efektivní metody účinného působení. Řešením bylo bombardovat jádra takovými částicemi, které byly na jedné straně dostatečně malé, aby pronikly do jádra, a na straně druhé měly dostatek energie pro jeho štěpení. Objev radioaktivity a získání produktů radioaktivního rozpadu pomohli objevit částice nazvané alfa částicemi. Podle oficiální historie fyziky byla první umělá jaderná reakce (umělá transmutace jader) provedena v roce 1919 britským fyzikem Ernestem Rutherfordem při bombardování jádra dusíku alfa částicemi (kladně nabité částice, které jsou tvořeny dvěma protony a dvěma neutrony, tj. jádrem atomu helia - 4). V důsledku této srážky částic probíhala následující jaderná reakce:


 

Na příkladu této dané reakce se podrobně podíváme na to, jak vypočítat množství fantomových částeček Po v jádrech atomů. Díky výpočtu množství fantomových částeček Po, je možné přesně ověřit jakoukoli jadernou reakci a celkově vypočítat výsledky jakýchkoli jaderných transformací.


 

  Jaderná reakce je proces, při kterém atomová jádra podstupují transformaci v důsledku jejich interakce s elementárními částicemi a jádry jiných atomů (v daném případě se atomem rozumí nejmenší část chemického prvku). Je doprovázeno korpuskulárním a elektromagnetickým zářením. Součet nábojů a hmotnostních čísel mateřského jádra a s ním interagující částice, je rovný součtu nábojů a hmotnostních čísel nově vytvořeného jádra a částic vznikajících při reakci. V přírodě jaderné reakce vznikají za specifických podmínek. Například, podle moderních koncepcí se mohou termojaderné reakce přirozeně vyskytovat v nitru hvězd a uskutečňovat při teplotě několik milionů stupňů. Na Zemi probíhají jaderné reakce často v atmosféře a litosféře v důsledku kosmického záření a činnosti jaderných aktivních částic v horních obalech Země (termosféra a exosféra).

Moderní jaderné reakce uměle vytvořené člověkem se provádí za použití speciálního vybavení. Například, pomocí některých technických zařízení (např. urychlovače částic) se uskutečňuje tzv. „bombardování“ jader atomů jednoho prvku jádry jiných prvků nebo rychlými elementárními částicemi. Tímto způsobem lze identifikovat změny v jádrech a detekovat při tom vznikající elementární částice. Jaderné přeměny se zapisují do speciálních vzorců, kde se uvádí, jádra jakých atomů vstoupili do daných reakcí a také nově vzniklá jádra.

Literatura: Y. M. Širokov, N.P. Judin, Jaderná fyzika (2. vyd.), M.: Nauka, 1980; K.B. Zaborenko. Metoda radioaktivních indikátorů chemie: učebnice pro chem. spec. univerzit - M: Vyšší škola, 1964; Mlađenović, Milorad. The History of Early Nuclear Physics (1896-1931). World Scientific, 1992.


Jděte zpět Vpřed

Obsah