Septonové pole

Na úrovni ezoosmické mřížky jsou všechny reálné částice Po, nehledě na to, že každá existuje ve své ezoosmické buňce, spojeny do jediného společného septonového pole (poznámka: viz doplňující informace o tomto poli v knize „AllatRa“, uváděné pod termínem „Živočišný rozum“). Septonové pole sjednocuje všechny stacionární částice Po do jediného integrovaného systému („řídící část“ hmotného světa), který jako jediné „řídící centrum“ funguje pouze v rámci 6-ti (!) dimenzí (poznámka: viz knize „AllatRa“: „Moc Živočišného rozumu je omezena pouze šesti dimenzemi...“). V septonovém poli dochází k okamžitému informačnímu kontaktu mezi reálnými (stacionárními) částicemi Po. To znamená, že se informace v tomto poli přenáší z jedné částice Po do druhé okamžitě, a to bez ohledu na to, jak daleko jsou od sebe částice v ezoosmické mřížce vzdáleny. V tomto poli neexistuje čas.


 

Septonové pole je společné univerzální pole, díky kterému se uskutečňují všechny fundamentální interakce ve hmotném světě. Je základem každého jevu, procesu, objektu a jejich součástí. Vlastní septonové pole je charakteristické všem objektům makrokosmu a mikrokosmu. Je to společné pole, které je spojuje ve své podstatě, protože jak realná částečka Po, tak i fantomová částečka Po, jsou složené z prvků tohoto pole - septonů. Právě toto univerzální pole určuje chování komplexních systémů. Znalosti o septonovém poli jsou klíčové pro pochopení hmotného světa na všech úrovních jeho existence. Dávají odpovědi na otázky, co je to čas, prostor, gravitace, elektromagnetismus, povaha elektrického proudu, co nutí částečky a objekty pohybovat se a bojovat o život či vzájemně na sebe působit? Pokud známe princip fungování septonového pole, můžeme pochopit, jak probíhá proces předávání informací, jejich kódování a dekódování různými systémy a tak dále. Pokud disponujeme informacemi, jak funguje septonové pole různých objektů, včetně člověka, můžeme pochopit, jak probíhá proces vzniku myšlenek.


 

Unikátní strukturou septonového pole a jeho nejmenší složkou je septon (moderní název, který se používá v PRAPŮVODNÍ FYZICE ALLATRA). Slovo septon je odvozené z latinského slova „septem“, což znamená „sedm“. Název byl dán podle počtu prvků dané struktury. Kromě toho, na základě filozofického smyslového kontextu, pojetí septonu (jako součásti Živočišného rozumu) odráží ve své podstatě také latinské slovo „septum“ a řecké slovo «σήψιζ» (sept). Latinské slovo „septum“ znamená „přepážka“, tedy tenká zeď, která odděluje kterýkoli prostor, prostor rozdělený na části, vnitřní dělící konstrukce, nosní přepážka. Jak bylo psáno v dávných dobách, jedním z hlavních úkolů Živočišného rozumu je rozdělení a rozdrobení celku na části („rozděl a panuj“). Řecké slovo «σήψιζ» (sept) znamená „hnijící, zkažený“, tedy krátkodobý život, ničení, rozklad mrtvého, přeměna mrtvého pod vlivem podmínek (což hraje důležitou roli při oběhu látek). Septon nelze přiřadit ani k nejmenší nedělitelné „částice“ Po, neboť on je tím, co tuto částečku tvoří (reálnou a fantomní), ale nejeví se tak ve své podstatě. Struktura septonu se skládá z vtroušeniny síly Allatu a šesti „antipodů-odrazů“ - antiallatů, které ji obepínají, tedy celkem ze 7 elementů. Jako asociativní příklad vytvořený na základě obrazný řady trojrozměrného světa, můžeme uvést, že se jedná o zvláštní mikrostoj, mechanismus pro přepracování sil Allatu v antiallat, v důsledku kterého existuje celý hmotný svět.


 

Z knihy „AllatRa“: „...ještě jeden důležitý fakt týkající se stvoření vesmíru, jež umožňuje pochopit, čím vlastně dnes Vesmír je. Směřování síly Allatu k jednotné uspořádané formě ...vedlo k pohybu Vesmíru „zevnitř ven“ a začalo ho roztáčet ve správné spirále, což vedlo k jeho rozpínání. Tak byla vyvolána tvořivá funkce. (Pohyb „zevnitř ven“ se u národů už od dob staršího paleolitu symbolicky zobrazoval ve tvaru správné svastiky („přímé“, „pravé“ svastiky), tedy v podobě kříže s ohnutými rameny do pravého úhlu směrem doleva. Symbolizuje pohyb ve směru hodinových ručiček doprava. Mimochodem v překladu ze sanskrtu je staré indické slovo „svastika“ vytvořeno z části „su“ – „spojené s blahobytem“, takže „su-asti“ znamená „je překrásné“, „blahobytné existování“.) Když se Vesmír otáčel ve směru správné spirály, dala síla Allatu současně vzniknout také protikladné síle. Ta začala roztáčet pohyb uvnitř Vesmíru v obracené spirále, která působila v opačném směru, než základní síly Allat – tedy „zvenku dovnitř“, což mělo za následek sjednocování hmoty v jednotný Rozum (Živočišný rozum). Tak byla vyvolána destruktivní funkce, jež je opačná, než síla Allatu. Pohyb „zvenku dovnitř“ se u dávných národů už symbolicky zobrazoval ve tvaru nesprávné, agresivní opačné svastiky, tedy v podobě kříže s ohnutými rameny do pravého úhlu směrem doprava. Symbolizuje pohyb proti směru hodinových ručiček doleva. V mytologii je vznik protikladné síly zachycen jakožto zrod ohně z vody.)


 

...Takovým způsobem vznikly ve Vesmíru dvě protikladné síly: velká síla, která roztáčí Vesmír vně a malá síla která jí klade odpor uvnitř samotného Vesmíru. Poté, co se obě síly projevily, ztratil Vesmír tvar koule a na základě jejich působení se zploštil, tedy sevřel se a stal se plošším. Tento moment je zachycen v kosmických legendách světových národů v podobě rozdělení světového vejce, jeho rozpůlení, kdy z jedné půlky vzniklo nebe, z druhé země a mezi ně byly umístěny hranice (prostor) a vody. V jiných případech se mluví o tom, že části, které po rozdělení vejce zbyly, vyrostly a přeměnily se na Vesmír. Další legendy mluví o rozdělení světa na dva živly, na dvě božstva s přímo opačnými funkcemi, o stvoření neviditelné dvojice. Samotné spirály jsou v mýtech prezentovány například v podobě první dvojice bohů s opačnými funkcemi (podstata jednoho z nich je božská a druhého démonická), z nichž pak vznikli ostatní bohové. Jiné legendy je zobrazují jako napůl lidi – napůl hady (přičemž mají tvořivou funkci, jsou vodním božstvem a jejich těla mají charakteristickou zelenou barvou). Další je zachycují jako postavy, které na jedné straně ztělesňují pořádek, vody života, plodnost a světlo a na straně druhé nepořádek, smrt, tmu a nepárovou bytost (podle afrických mýtů například šakal, kterému se zachtělo stát se pánem Vesmíru). Takto tedy v mytologii zobrazovali vznik Vesmíru. U dnešních lidí se už prostě vytratilo duchovní chápání této otázky a všechno se soustředí jen na úroveň materiálního vnímání starých pověstí.“ (více o silách Allatu v knize „AllatRa“).


 

V dávných dobách tuto strukturu, která tvoří základní jednotku septonového pole, asociativně přirovnávali k šesti „kouřícím zrcadlům“ (ničivým podstatám), které obklopují zářící zdroj (svíci živého ohně, pravou podstatu). Tato zrcadla při svém otáčení deformují odražené světlo a nejeví se světlem ve své podstatě. V dávných legendách se pravá podstata (vtroušeniny síly Allatu) srovnávala s hořící svíčkou. Jakmile hořící svíčka zmizí, zmizí i všechno viditelné a změní se v nic. Svíčka znázorňuje nepřetržité hoření a zrcadla - nepřetržité odrážení. Tak vyjadřovali lidé v dávných dobách podstatu neustálého pohybu a činnosti této struktury - septonu. Existuje mnoho odrazů, které člověka lákají a nutí ho soustředit svoji pozornost na mrtvém. Ale skutečný zdroj lidského života je jeden. Neskrývá se ve vnějším světě nebo v těle člověka, ale v jeho duši. Zdůrazňovalo se, že tento mnohočetný zrcadlový odraz jediného je jako hrana mezi viditelným a neviditelným světem, opravdovou realitou a iluzí, která se jen schovává za realitu. Proto se v duchovních učeních psalo o tom, že jen ten, kdo není připoután k viditelnému, oblažuje svoji duši.


 

S využitím moderních asociativních srovnání můžeme šest „antipodů-odrazů“ - antiallatů označit jako mikroholografické objekty, které v tomto světě existují jen díky přítomnosti síly Allatu a jsou podstatou iluzorního světa - světa množství pseudokopií. V dávných traktátech jsou zmínky o tom, že celý tento dočasný svět je iluze zrcadlových překřížení poutajících pozornost člověka svými lživými, avšak realisticky vypadajícími stíny, jejich hrou vzájemného sledování. Vše je odrazem něčeho, důsledkem i příčinou. Čemu dává člověk ve svém životě pozornost - zrcadlová hra mnohonásobných odrazů hmotného světa nebo skutečný duchovní zdroj - součástí toho se ve svém výsledku stává.


 

Každá částečka Po (reálná a fantomová) je v podstatě koncentrovaný shluk septonů, kolem kterého je malé zředěné vlastní septonové pole. Takže částice Po, je jinými slovy vysoká koncentrace septonů v malé části prostoru - ezoosmické buňce. Pro pochopení tohoto procesu si obrazně můžeme představit částici Po jako atmosférický vír (tornádo), kde jsou septony molekuly vzduchu. Částečku Po, můžeme také asociativně přirovnat k sněhové kouli, která se skládá z mnoha sněhových vloček (septonů). Tento koncentrovaný shluk (částice Po) obsahuje max. 80% septonů, a v jeho vlastním septonovém poli, které obklopuje tento shluk – max. 20% septonů. Ve skutečnosti můžeme fantomovou částečku Po (z nichž se skládají všechny elementární částice) asociativně přirovnat ke komfortnímu mechanismu, který je určen zejména pro skladování a přepravu vnitřního potenciálu (energie a informace) a reálnou částečku Po (která představuje jeden z klíčových elementů ezoosmické buňky) mající vyšší koncentraci septonů, můžeme přirovnat ke komfortnímu mechanismu, který je určený pro částečné přerozdělování vnitřního potenciálu fantomové částečky Po.


 

V rané védské mytologii existoval termín „májá“ (v sanskrtu माया doslova – „iluze“), který se později používal v hinduismu i dalších náboženstvích Indie. Tento termín znamenal představu o něčem, co existuje samo o sobě, odděleně od Boha a má své vlastní zákony. Věřilo se, že pokud není vidět Bůh, nic nemůže být viděno ve své pravé podobě, protože v tomto případě je člověk pod vlivem májí. Hmotný svět - májá, která se skládá z množství iluzí, způsobí, že člověk vnímá a vidí vše zkresleně, vidí jen falešné formy, které jsou ve světě skutečné Reality (duchovním světě) úplně jiné. Májá skrývá Realitu. Iluze vzniká kvůli připoutání člověka k tužbám tohoto světa a jeho neochotě proniknout do skutečné Reality. Ve Védách termín májá označuje sílu, která vzniká v hmotném světě.
Literatura: Náboženství: Encyklopedie /red. A. A. Gricanov, G.V. Sinilo – Mn.: Dům knihy, 2007.


 

Septonové pole je hlavní složkou celého hmotného Vesmíru. Toto pole je všude. Je základem všech oficiální vědě dosud známých i ještě neznámých polí a jejich interakcí, hmotných objektů, organických a anorganických látek, jejich sloučenin a tak dále. Vlastní septonové pole lze nalézt ve všech „živých“ i „neživých“ předmětech, ve všech jevech. Například, septonové pole má i naše Země. Stejně jako u jiných objektů i ona projevuje zvýšenou aktivitu dříve, než dojde k určitému jevu. Ze záznamů vyplývá, že k rychlému nárůstu napětí septonového pole dochází již 7 - 8 hodin před výskytem tornáda, a to jak v místech vzniku, tak i v oblasti jeho následného šíření. Podle nedávných výzkumů v oblasti seismologie a vulkanologie provedených vědci z mezinárodního společenského hnutí ALLATRA, dochází v „ohniskových“ zónách ke zvýšení napětí septonového pole a ke změně jeho chování před zemětřesením či aktivací vulkánu. Takže je možné nejen studovat, ale také řídit tyto procesy a následně získávat přesné předpovědi přírodních jevů. (Poznámka: viz podrobnosti ve zprávě „O problémech a důsledcích globálních změn klimatu na Zemi. Efektivní řešení těchto problémů» - https://allatra.org/cs/reports/o-problemah-i-posledstvijah-globalnogo-izmenenija-klimata-na-zemle).


 

Dnes je hlavním tématem fyziků (jako i starověkých filozofů) zkoumání „předpokladu“ existence jediného, pole, které je základem všech jevů a fundamentálních interakcí ve hmotném světě. Ale na rozdíl od starověkých vědců, kteří měli prastaré znalosti o tomto jediném poli, mnoho moderních vědců zotročených systémem, bloudí ve tmě „materialismu“. Možná by měli progresivní vědci na celém světě zaujmout pozici Pozorovatele a povznést se nad existující problém, zamyslet se nad tím, proč je vlastně do takto úzkého rámce soustředěno tolik lidské energie a pozornosti, a proč se utrácí tolik sil a prostředků. Kde původně vznikla myšlenka-program a tak horlivá snaha za každou cenu postavit hmotu do hlavní role v jakékoli „Teorii Velkého Sjednocení“ a tím ve vědomi současných i budoucích generací upevnit nové „potvrzení“ materializmu? Pro koho je výhodné, aby se lidstvo ubíralo tímto směrem a soustřeďovalo tolik pozornosti na prvenství materiální podstaty, a posilovalo tak tento program v lidském vědomi? Proč byly v dávných dobách znalosti o Jediném poli, jako o jediném materiálním Rozumu, Univerzálním Rozumu, jediném poli Vědomí, „kosmickém myšlenkovém základu“, „Knížeti tohoto světa“ a tak dále, představeny jako protiklad duchovnímu světu? Proč se často zmiňovalo, že vědomí člověka (jeho vlastní septonové pole, ve kterém vznikají myšlenky) je součástí živočišné podstaty a jediného jednotného Živočišného rozumu Vesmíru? Proč byly hluboké vnitřní pocity považovány za unikátní lidské vnímání (procesu probíhajícího bez účasti septonového pole vědomí!), které spojovalo Osobnost s duší (duchovní podstatou) a s duchovním světem, ovládající výjimečnou tvůrčí sílu a darující Osobnosti absolutní svobodu od moci Živočišného Rozumu?


 

Mnozí dnešní fyzici utrácí drahocenný čas svého života a vynakládají obrovské úsilí na vytvoření nových materialistických teorií, zápasí s neřešitelným dilema ve snaze vytvořit „Teorii všeho“, hledají rovnice Jednotného pole, která by sjednotila pouze k dnešnímu dni známé čtyři fundamentální interakce: gravitační, elektromagnetickou, slabou a silnou. Ale co je základem těchto polí a proč na nich můžeme praktikovat starověké pravidlo „změníš podmínky a všechno se změní?“ Výše jmenovaná známá silová pole, to není celý výčet v přírodě existujících interakcí. Stačí se jen podívat na seznam nevyřešených problémů moderní vědy v každém z fundamentálních směrů a pochopíme, jak málo lidé vědí o sobě, o světě a jeho struktuře. Nemusíme ani zacházet do složitých kosmických procesů, stačí jen pokusit se odpovědět na jednoduchou otázku - co je to lidská myšlenka? Jak vzniká a z čeho se skládá? Co je podstatou fenoménů spojených s ní? Z čeho se skládá pole vědomí a podvědomí? Jakou sílu skrývá pozornost člověka, a proč je spouštěcím mechanizmem všech činů? Jak ve skutečnosti probíhá proces přenosu informací v neviditelném pro lidské oko světě? Vždyť základem všech těchto procesů je čistá fyzika. PRAPŮVODNÍ FYZIKA ALLATRA odpovídá nejen na tyto otázky, ale dává absolutní pochopení toho, kdo je člověk, a jaký je pravý smysl jeho existence.


 

Septonové pole (Živočišný rozum) je vysoce organizovaná sebeuvědomující rozumná struktura hmoty, která sama sebe vnímá jako „žijící v reálném světě“. V dávných dobách ji nazývali všepronikající sílou, která má počátek v hmotném světě, mluvili o ní jako o Vyšší inteligenci, o všezahrnující a dominující v tomto hmotném světě Bytosti (Živočišném rozumu) s funkcemi protikladnými duchovnímu světu. Také se zmiňovali o vědomí člověka jako o materiální části této rozumné struktury, která je protichůdná nehmotné části člověka - duchovní podstatě (duši).

Z dávných dob měli lidé povědomí o existenci síly (démonické bytosti), která byla rozumná a měla mnohem větší možnosti v materiálním světě, než člověk, ovšem před silami duchovního světa byla bezmocná. Tehdy lidé věděli, že příroda není mrtvý objekt. Spolu se znalostmi o hlavním smyslu lidské existence – o duchovním životě, o duši, její nezávislosti na těle a o znovuzrození duše, věděli také o uspořádání materiálního světa a o tom, že každý přírodní jev je produkován silou, která je vlastní veškeré hmotě (poznámka: septonovým polem). Některé její projevy nazývali „duchy“ (neviditelné síly světa), a věděli, že všechny objekty přírody kolem nás mají své nadpřirozené dvojníky (poznámka: jakýkoli objekt v hmotném světě má své vlastní septonové pole).


 

Například, národy Melanésie a Polynésie věděli o všudypřítomném duchu „mana“ - nadpřirozené síle (skryté nebo potenciální), kterou není možné vnímat na úrovni pocitů, přinášející člověku zlo, i když se na počátku jeví, jako dobro. Mana jako síla může být individuálně vlastní některým duchům, mrtvým, stejně jako lidem (většinou čarodějům, kněžím, vůdcům), zvířatům, předmětům. Pro Melanésany mana znamená tajemnou a aktivní sílu, kvalitativně odlišnou od fyzických sil a působící libovolně. Například věřili, že: vůdce klanu má manu; magické rituály bílých lidí (misionářů), kteří přišli na jejich zemi, mají více many než místní rituály; Britové dobyli maorský národ, protože jejich mana byl silnější; dokonce i latríny mají many jako „přijímací síly“ přítomné v lidských tělech a jejich výmětech. Navíc tuto sílu spojovali se „stínem“ duše (poznámka: sub-osobností), odsouzenou ke zmizení se smrtí jejího nositele, kdy ona přechází na jinou osobu nebo se stává totemem. Je zajímavé, že i v jiných částech světa zůstaly upomínky těchto znalostí. Existovaly i jiné národy, které věděly o této síle. Například u některých kmenů amerických Indiánů nazývali tuto sílu wakan (wakanda, u kmenu Siouxů nebo Dakotů), orenda (u Irokézů, kteří například věřili, že orenda se projevuje v bouři, že muže ve vzteku ovládá jeho orenda a tak dále), pokunt (u kmenu Šošonů), manitu (u Algonkinů), eki (u Pongvejů v Africe), megbe (u afrických Pygmejů - Bambuti) a tak dále. Všechny tyto pojmy mají stejný význam jako mana pro Melanésany.



 

Dodnes se v současném světě používá ve složených slovech slovní základ „- man“, což naznačuje vtíravé nutkání k určitému jednání, jevu atd. V řečtině slovo „manía“ - znamená „šílenství, nadšení, vášeň“. Ve slovanských jazycích slovo „mana“ znamenalo „pokušení, podvod, čarování, lákadlo, co uvádí v omyl a klame.“ Je příbuzné slovu „trápit“, „trápím se“, „utrápit“ (jedním z jeho významů je „muka, mučení, znakem ukázat; naznačit, podvést, fata morgána, jít oklikou), a také starověkému indickému slovu „māуā́“ - „proměna, magická síla, podvod, iluze“ („dur-māyúṣ“- „používající zlá kouzla“). U Slovanů se z dávných dob dochovala mytologická postava Mara - zlého ducha, který škodí člověku. V sanskrtu „mâra“ doslovně znamená „zabíjející“, „zničující“. V buddhistické mytologii je Mara - duch, který zosobňuje zlo a vše, co vede živé bytosti ke smrti. To on vládne velkému počtu zlých duchů představujících negativní lidské emoce (touhu, nenávist, pochybnosti a tak dále). Jeho hlavní funkcí je vytváření překážek pro lidi na duchovní cestě, kteří hledají osvícení, odvést je pryč od jejich vnitřního duchovního života a nalákat je na zemské vnější iluzorní pokušení, vydávat lež za pravdu, negativní jako pozitivní. Jeho úkol - zničit jejich duchovní život. V mytologii buddhismu Mara - démon-pokušitel, který se pokoušel svést Gautama Buddhu různými pozemskými vidinami a tužbami. V čínské mytologii je postava Man - monstrózní had (drak), který byl považován za největšího hada, krále všech hadů.


 

Různé starověké národy měly představu, že všem věcem na světě byla dána síla, která těmto věcem nepatří. O takových přírodních jevech, jako jsou vítr, déšť, nebo o objektech jako řeky, stromy, kameny a tak dále se říkalo, že mají svého „vlastního ducha“. Mělo se za to, že všudypřítomná síla je v každém bodě Vesmíru, ale projevuje se pouze v mimořádných jevech, například v činnosti Slunce a Měsíce, při silném zemětřesení, v hurikánu, ve větru, v hromu, a také v bytostech a lidech posedlých touto sílou (čarodějích atd.). Poslední jmenovaní manipulovali s manou pro získání materiálního bohatství (všimněte si – cíle, jiné než duchovní!), pro chvilkové touhy, jako například zotavení z nemoci, dobré počasí, úspěch v boji o dosažení hojnosti a moci. Tato síla byla podstatou magických dějů. Mělo se za to, že takový člověk (čaroděj) může komunikovat s duchy přírody a mrtvými lidmi (přízraky) v procesu věštění, magie a čarodějnictví. Nicméně se ale vědělo, že žádný člověk nevládne této síle: manipuloval s ní pomocí duchů, kteří k této síle patřili, a kteří nakonec řídili jeho samotného jako otroka. Takový člověk, který podlehl těmto dočasným a iluzorním pokušením Živočišného rozumu, platil za tyto iluze a hry neúměrně velkou cenu - jeho životní sílu a pravou svobodu. To bylo považováno za cestu odsouzeného k Smrti. (Poznámka: více v knize „AllatRa“).



 

Nicméně, všechny tyto znalosti o pro člověka nepřátelském materiálním světě a síle, kterou tento dočasný svět disponoval, byly vedlejší. Hlavní bylo pojetí duchovního světa a spojení člověka s tímto vyšším světem. Tyto vedlejší znalosti byly jen jako doplnění k vysvětlení toho, co je smyslem lidského života, jaké jsou příčiny jeho dočasné existence a utrpení v tomto hmotném světě. Jinak řečeno, byly dány jako dodatek k celkovým duchovním znalostem, k podrobnému vysvětlení důležitosti a významu duchovní podstaty v člověku - duše. Od dávných dob lidé věděli, že duše existuje mimo tělo (v životě i po smrti těla), má schopnost převtělovat se a není výhradním vlastnictvím člověka, vystupuje pouze jako síla, která ho může vyvést za hranice hmotného světa, pro spojení s věčným a prvotním duchovním světem. Lidé věděli, že Osobnost (ne tělo, a kým se člověk cítí uvnitř) může za jeden život, a to díky spojení s duší, odejít do duchovního světa, a tím získat absolutní svobodu od moci Živočišného rozumu materiálního světa. To je hlavním smyslem lidského života. Všechno ostatní, čeho člověk dosáhl v hmotném světě během svého života je dočasné, iluzorní a smrtné a Osobnost po smrti těla ponese plnou odpovědnost za všechny své činy.


 

Ve skutečnosti slovem „mag“ (latinsky – „magi“, v řečtině –„magos“) starověcí Řekové nazývali žrece u Médů a Peršanů („magush, mugh“). Předpokládá se, že toto slovo pochází z praindoevropského kořene „mugh“ – „mít sílu, moc“. Od tohoto kořene bylo odvozeno hodně evropských slov znamenajících „můžu“, „mám možnost“. V dávných dobách o lidech, kteří byli obdařeni touto silou, říkali – „mající možnost“ (poznámka: více v knize „AllatRa“). Tuto sílu měli někteří lidé od narození a někteří ji nabývali speciálními technikami. V podstatě je to síla Allatu. Ale čím více jí člověk měl, tím více se aktivovalo jeho septonové pole. Síla je síla, vše záviselo na tom, co si člověk vybíral, kam směřoval svoji pozornost, jak říkali v dávných dobách – dával ji svému živému plamínku (duši, hlubokým vnitřním pocitům) nebo ji směřoval na vířící se kouř iluzorního světa (myšlenky, emoce od Živočišné podstaty). Jestliže větší část své pozornosti člověk soustředil na „septoniku“ (septonové pole), to znamená na touhy (myšlenky) hmotného života, dostával ve výsledku magii, což mělo katastrofální následky pro jeho Osobnost. Pokud člověk dával danou sílu svému duchovnímu vývoji, potom dosáhl hlavního cíle svého života - duchovní transformaci a vnitřní svobodu od hmotného světa, od dominantního vlivu septonového pole na něj.


 

Základem těchto změn a transformací člověka je čistá fyzika. Podle starověkých prapůvodních znalostí, síla pozornosti je obrovská životně důležitá síla, ve které je soustředěna tvůrčí síla Allatu. Díky síle pozornosti má Osobnost svobodu volby, a tím formuje v každém okamžiku svého života svůj posmrtný osud. Čemu věnuje člověk pozornost (vnitřní potenciál), to se stává jeho realitou. Jakékoli pokusy dávat pozornost hmotnému světu, jeho touhám a pokušením, následně formují realitu utrpení mající prodlouženou dobu trvání. Proto se v duchovních traktátech zdůrazňovalo, jak je pro člověka důležité, aby neustále soustřeďoval pozornost na duchovní vnitřní svět. Pouze v tomto případě dá člověk svůj cenný vnitřní potenciál na formování života po smrti, a neutrácí ho na formování smrti ještě během svého života (sub-osobnosti). Říkajíc jazykem PRAPŮVODNÍ FYZIKY ALLATRA, pokud člověk utrácí ne více, než 10% síly své pozornosti na materiální život a 90% na dominanci duchovního života ve svém vnitřním světě, pak se uskutečňuje duchovní proměna člověka. V opačném případě, kdy 90% pozornosti je věnováno hmotnému životu, touhám a myšlenkám Živočišné podstaty a 10% se zaměřuje na duchovní život, člověk během svého života formuje svojí sub-osobnost. To není filozofie či náboženství, ale neměnné zákony fyziky.



 

Všechny tyto duchovní znalostí v té či oné formě existovaly v lidské společnosti od pradávna. Potvrzují to i etnografické studie různých národů. Zajímavé je, že u národů, které někteří vědci spotřebitelské společnosti nazývají „primitivní společenství“, jsou magické praktiky, na rozdíl od duchovního života méně rozvinuté (věnuje se jím méně pozornosti), než u národů, u kterých byl vytvořen náboženský a politický systémy. U posledně jmenovaných zaujímá magie vedoucí postavení, jako tajné znalosti kněží a mocnářů (vůdců). Nehledě na to, že magii je možné potkat všude. Dominantní vliv má právě ve „vyspělých společnostech“. Faktem zůstává, že magie a okultizmus jsou dodnes jádrem většiny nejrozvinutějších kněžských a politických systémů moderního světa a leží v základech jakékoli globální restrukturalizaci světa naplánované v zákulisí světové politiky. Stačí popřemýšlet nad tím, proč žreci patřící do různých náboženských systémů, nutí milióny věřících s využitím všemožných nástrojů utrácet svůj vnitřní potenciál na „kouřící se zrcadla“, prosit „vyšší moc“ o dočasné a iluzorní věci pro člověka, jakými jsou například řešení finančních problémů, zdraví, dobrou úrodu, vyhrát válku, a tak dále. Co za tím stojí? Kdo ovládá žrecovo vědomí, aby nutil lidi žádat o zemská blaha? Vždyť jejich úkolem je kázat lidem o duši a duchovním bdění v tomto pomíjivém světě. Jaký je smysl většiny různých náboženských obřadů, a jak se vlastně liší od magických obřadů domorodců využívajících sílu mana?


 

Duchovní život může mít pouze jednu prosbu - duchovní spásu Osobnosti možnou jen díky duši. Tato prosba nepotřebuje vnější zprostředkovatele, všechno probíhá ve vnitřním světě člověka. V historii náboženství v různých dobách bylo dost lidí, kteří se duchovně probudili a pochopili klamy a lží systémů, všechno toto zrcadlové zkreslení prvopočáteční Pravdy. Tito lidé, bez ohledu na to, jakou pozici v náboženství zastávali, když si to uvědomili, odcházeli do ústraní, dále od systému moci, aby se věnovali skutečnému duchovnímu zdokonalování.


 

Ve starověké Indii se věřilo, že základem magie jsou nadpřirozené síly, které byly spojené se silou světové iluze (májá). Ve staré hinduistické tradici pojem májá znamenal světovou iluzi, „převracejícího“ transformujícího principu, který určuje existenci hmotného světa. Byla to celá nauka o „májá“, kterou spojovali se slovem „magie“ (sanskrtské slovo «maya» - čarodějnictví, podvod, mystifikace, iluzornost). Tato nauka se zakládala na Zákoně o Podobnosti (podobné rodí podobné), o možnosti vědomého vlivu člověka na objekty okolního světa. Věřili, že s pomocí májá Bůh probouzí k imaginárnímu, iluzornímu životu (vnímanému jen vědomím) celý svět objektů, který člověk nemající pravdivé znalosti, prožívá jako „realitu“.

V základech magie se nachází vždy touha po moci. O kněžském využití nadpřirozených sil, které jsou základem magie, slavný starověký filozof Proklos napsal: „Když starověcí žreci vzali v úvahu, že mezi věcmi v přírodě existují určité podobnosti a sympatie jedné věci ke druhé, stejně jako i mezi projevenými věcmi a okultními silami a zjistili, že všechny věci jsou obsaženy ve všem, vytvořili posvátnou nauku na základě této vzájemné sympatie a podobnosti... využívali pro okultní účely jak nebeské, tak i pozemské bytosti, s jejichž pomocí a prostřednictvím určitých podobností stahovali božské síly do tohoto nižšího příbytku.“


 

Princip Živočišného rozumu „rozděluj a vládní“ se fraktálně opakoval v lidské konzumní společnosti. V průběhu historie lze jasně vysledovat období aktivního vlivu jediného septonového pole na lidskou společnost v různých dobách, přes jemu podřízené lidské vědomí. Během těchto období je očividný nárůst aktivity lidí (jeho průvodců) spojených s mocí (magií, okultismem) v lidské společnosti, kteří zkreslovali duchovní znalosti předchozích generací a vštěpovali mladým generacím stereotypy výhodné pro systém Živočišného rozumu, které jsou založeny na strachu, nenávisti a podlézavosti.


 

Starobylá duchovní podobenství vyprávěla o tom, že duchovní znalosti činí lidi skutečně svobodnými, nezávislými na iluzích hmotného světa a odhalují vnitřní duchovní sílu. Nicméně, když se v lidské společnosti začaly utvářet náboženství, jako instituce kněžské moci, prapůvodní duchovní znalostí se začaly předělávat do podoby příhodné pro manipulaci s lidmi. Historie vývoje náboženství v různých dobách svědčí o tom, že každé náboženství, které získalo masovou popularitu díky zrnům duchovních znalostí, bylo následně rozdělené do různých směrů v důsledku neshody v otázkách nadřazenosti a moci uvnitř náboženské komunity. Docházelo k rozštěpení moci mezi potomky žreckých rodů, které vedlo ke vzniku dogmatických rozlišností v náboženském směru. Rozdíly ve výkladu podstaty moci se později zformovaly v různé doktríny svrchované moci s cílem utvrdit „svoji“ pravdivost ve výkladu duchovních znalostí. To ukazuje na stereotypnost materiálního myšlení řízeného septonovým polem.


 

Porovnáme-li náboženské a vládní politické instituce z různých dob a u různých národů, vidíme stejné šablony projevující se v boji o moc a vliv, vlastní každému systému složitější organizace hmoty. Dnes můžeme pozorovat sílu působení jednotného septonového pole stacionárních částeček Po v celém svém rozsahu, a také jeho vliv na jednotlivá vědomí lidí, jako částí tohoto pole.


 

Je to mnohonásobná roztříštěnost lidské společnosti na malé dílky podle určitých kritérií: od národnosti, náboženství, společenského postavení, až po všechny druhy vládních institucí, hierarchií, a tak dále. „Rozděl a panuj“ – je odkazem toho, co se děje ve vědomí lidí a kdo s nimi doopravdy manipuluje a pro jaké účely.


 

Základy Prapůvodní Fyziky ALLATRA dávají možnost pochopit, že vědomí s jeho množstvím myšlenek je jen septonové pole Živočišné podstaty, které snadno člověkem manipuluje a využívá jeho potenciál pro svou existenci. Nicméně, díky duchovnímu vývoji se otevírá úplně jiné vnímání člověka, nezávislé na septonovém poli a to mu dává možnost zbavit se jeho dominantního vlivu a spojit se se skutečným zdrojem síly - duší. Jak bylo psáno ve starobylých učeních, ztracením prapůvodních znalostí v průběhu času ztratili lidé klíč ke svému nevyčerpatelnému duchovnímu zdroji a začali sloužit zrcadlům, zlákáni jejich iluzorní hrou.

Literatura: Filosofický encyklopedický slovník / hlavní redaktor L.F. Ilichev, P.N. Fedosejev , S.M. Kovalev, V.H. Panov - M: Sovětská encyklopedie, rok 1983 ;Mýty národů světa. Encyklopedie // hl. redaktor S. A Tokarev - M: Sovětská encyklopedie, 1987; Mircea Eliade. Studie srovnatelné religionistiky - M: Ladomir, 1999; Náboženství: Encyklopedie / red. a kol. A. A. Gricanov, G. V. Sinilo – Mn.: Dům knihy, 2007; Učební slovník - minimum o religionistice/hl. redaktor I. N. Jablokov - M: Gardariki, 2000; Ateistický slovník M. P. Novikov - M: Politizdat, 1986;. Základy duchovní kultury (encyklopedický slovník učitele) / V.S. Bezrukova - Jekatěrinburg, 2000; Člověk a společnost: Kulturologie. Slovník-příručka/ O. M. Štompel - Rostov na Donu: Fenix, 1996; I. T. Kasavin, Encyklopedie epistemologie a filozofie vědy. - M: Canon+, 2009; Velký lexikon současného ukrajinského jazyka / hl. redaktor V.T. Busel - K; Іrpіn: Perun, 2009; Skeat, Walter William. A Concise Etymological Dictionary of the English Language. NY: Cosimo, 2005; Williams, Monier. A Sanskrit-English Dictionary. Clarendon Press, 1872; Burnett, Tylor Edward. Primitive Culture: Researches into the Development of Mythology, Philosophy, Religion, Art, and Custom. Volume I. London: John Murray, 1871; Pokorny, Julius. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. 2 Bde. Francke: Bern-München, 1959; Mauss Marcel. Sociologie et anthropologie, recueil de textes, préface de Claude Lévi-Strauss, Presses universitaires de France, 1950.


Jděte zpět Vpřed

Obsah