Foton

O odrazu a lomu světla se vědělo odedávna. Podstatu těchto jevů a jejich skutečnou povahu oficiální věda dosud nezná, všechno se zakládá na teorii pravděpodobnosti.


 

V moderní fyzice je foton popisován jako kvantum elektromagnetického pole. V současných vědeckých teoriích se předpokládá, že je to elementární částice, nositel elektromagnetické interakce. Ve skutečnosti je termín „foton“ v současném pojetí pojímán jenom jako pozorovaný proces - nejmenší „porce“, „svazky“ světla tvořící vlnu elektromagnetického záření, včetně viditelného světla, radiových vln, rentgenových záření, laserových impulsů, a tak dále.


 

Pojem „foton“ (z řeckého slova φωτός (fotos) – „světlo“) byl zaveden v roce 1926 americkým chemikem Gilbertem Newtonem Lewisem. Mimochodem, tento učenec považoval fotony za „nezničitelné a ty, které se nedají vytvořit“ (připomíná to zavedení pojmu atomu chemikem Johnem Daltonem, jehož uvažování bylo založeno na starobylých znalostech o nedělitelných částicích).


 

Dnes je foton ve fyzice označován řeckým písmenem gama — γ, v souvislosti s objevem gama záření roku 1900, které se skládá z vysoce energetických fotonů. Učinil ho francouzský fyzik Paul Villard, při pozorování vyzařování rádia v silném magnetickém poli. Anglický fyzik Ernest Rutherford, který jako první pojmenoval dva typy záření z uranu jako alfa a beta záření prohlásil, že nový typ záření objeveného Villardem, má vysokou pronikavost. Pojmenoval ho gamapaprsky.


 

Ve svém vědeckém článku v roce 1926, Lewis Gilbert píše: „Vyjadřuji hypotézu, že jde o nový typ atomu, neidentifikovatelný objekt, nevznikající a nezničitelný, který je nositelem energie záření a poté, co jej atom absorbuje, stává se jeho hlavní složkou do té doby, než se objeví znovu s novou zásobou energie… Dovolím si navrhnout pro tento hypoteticky nový atom, který, i když není světlo, hraje důležitou roli ve všech procesech záření, název „foton“. Zajímavým faktem je, že Gilbert Lewis si myslel, že foton je „nositelem energie záření/radiace“, ale nikoli samotnou energii (nyní fyzikové považují foton za nositele elektromagnetické síly). Od té doby se slovo „foton“ začalo veřejně používat.

Literatura: Lewis, Gilbert N. The conservation of photons Nature 118, 1926. P. 874–875; Lewis, Gilbert N. The nature of light. Proceedings of the National Academy of Science 12, 1926. P. 22-29; Roychoudhuri, Chandra, Kracklauer, A.F., Creath, Kathy. The Nature of Light: What is a Photon? CRC Press, 2008.


 

Objevení fotonu výrazně stimulovalo rozvoj teoretické a experimentální fyziky, včetně fyzikální chemie (fotochemie), kvantové mechaniky, atd. Lidé začali více chápat a používat takové fyzikální jevy, jako je elektrický proud nebo tok fotonů. Ale poznání těchto jevů je zdaleka nedostačující, neboť oficiální věda zatím neví, z čeho se elektron či foton skládá (i když znalosti o pravé povaze mikrosvěta byly již v dávných dobách).


 

Povaha fotonu zůstává pro vědce záhadou. Nicméně, i na základě těchto výsledků pozorování a provedených experimentů byli učiněny objevy, které jsou široce používány dnešním lidstvem. Například, různá technická zařízení, jejichž princip fungování souvisí s použitím fotonů - počítačová tomografie, kvantový generátor (maser), laser atd. Laser si našel široké uplatnění v průmyslu, medicíně, životě, počínaje vysoce přesnými přístroji pro fyzikální měření - seismografy, gravimetry, laserové skalpely v mikrochirurgii, a konče technologickými procesy svařování, řezání kovů, laserovými tiskárnami a tak dále. Fotony se také používají ve spektrální analýze (studiem spektra elektromagnetického záření atomů se zabývá atomová spektroskopie). Díky výzkumu fotonů vědci zjistili, že atomy každého chemického prvku mají přesně určenou rezonanční frekvence, při níž vyzařují nebo absorbují světlo (fotony). Jako každý člověk má individuální otisky prstů, tak i každý chemický prvek má své vlastní jedinečné emisní a absorpční spektrum. A to vše je jen začátek studia této jedinečné částice, jakou je foton, aktivně zapojené do různých silových procesů a interakcí v přírodě.


 

Celá teoretická fyzika elementárních částic je založena na teorii pravděpodobnosti. Nicméně analýza objektivních základů teorie pravděpodobnosti byla brána v úvahu jen v době vzniku kvantové mechaniky. Nyní se již o povaze pravděpodobnosti fyziky diskutuje méně. Na jedné straně uznávají, že je součástí základů procesů mikrosvěta, ale na straně druhé – se v průběhu vědeckých studií o ní zmiňují jen velmi málo, jakoby hrála druhořadou roli. To platí zejména pro fyziku elementárních částic, kde jsou při popisu vlastností a vnitřních stavů elementárních částic představy o pravděpodobnosti z větší části ignorovány. Americký vědec Richard Feynman, jeden ze zakladatelů kvantové elektrodynamiky, řekl: „Nezáleží na tom, jak moc bychom se snažili vymyslet rozumnou teorii vysvětlující, jak se foton „rozhoduje“, zda projde sklem nebo se odrazí zpět. Předvídat, jak se bude daný foton pohybovat, je nemožné. K různým výsledkům vede tato podmínka: stejné fotony se pohybují ve stejném směru do jednoho kusu skla. Nemůžeme předpovědět, zda se foton dostane do bodu A nebo B. Jediné, co můžeme předvídat je, že ze 100 fotonů se průměrně 4 odrazí od povrchu. Neznamená to tedy, že fyziku jako exaktní vědu dohnaly k tomu, aby teď vypočítávala pravděpodobnost události, namísto přesného předvídání toho, co se stane? Ano. Tak to je.“ Mimochodem, zmíněný „problém“ fotonů je pro oficiální vědu stále nevyřešenou otázkou. Ale pro vědce ALLATRA SCIENCE je to již dávno vyřešené.

Literatura: Filosofické problémy fyziky elementárních částic (o třicet let později).Hl. red. Y.B. Molčanov. M., 1994; R. Feynman, KED - Neobyčejná teorie světla a látky. M., 1988.


 

Ale co ve skutečnosti představují foton a elektron, a z čeho se skládají tyto struktury? Díky které své součásti zůstává foton stabilní a podílí se na silových interakcích? Proč tato, v moderní fyzice, tak zvaná „elementární částice s nulovou hmotností“ nemá žádný elektrický náboj? Proč je foton jednou z nejmenších a nejrozšířenějších elementárních částic ve Vesmíru? Nyní na tyto otázky nemůže oficiální věda dát odpověď, neboť foton, navzdory nahromaděnému bohatému experimentálnímu materiálu, stále zůstává tajemnou částicí. Napravit tuto situaci je velmi snadné. Se znalostmi základů PRAPŮVODNÍ FYZIKY ALLATRA může odpovědi na tyto otázky nalézt i školák.


 

VE SKUTEČNOSTI SE FOTON, pokud jej prozkoumáme z hlediska původní elementární částice, skládá z fantomových částeček Po. Foton může existovat ve dvou stavech: FOTON-3 (γ3) a FOTON-4 (γ4). Většina fotonů se skládá ze 3 fantomovýh částeček Po (foton-3). Ovšem každý z těchto fotonů může být, za určitých podmínek, přeměněn na foton, který se bude skládat ze 4 fantomových částeček Po (foton-4) a obráceně. Foton-4 se zase může přeměnit na foton-3. Na základě svého stavu může foton vykonávat funkci silové částice (foton-3) nebo „informační“ částice (foton-4), tj. být nositelem informace o elementární částici, se kterou interaguje. Je pozoruhodné, že spirálovitý pohyb fantomových částeček Po fotonu, po ezoosmické mřížce, je rychlejší, než pohyb fantomových částeček Po, mnoha jiných elementárních částic. Díky tomuto zrychlenému „zvíření“ fotonové struktury je rychlost pohybu fotonu ve srovnání s rychlostí mnoha jiných elementárních částic vyšší.


 


 

Foton-3 a foton-4 se obvykle pohybují v jednom energetickém proudu, přičemž fotonů-3 je vždy mnohonásobně větší počet, než fotonů-4. Například, ze slunce přichází proud fotonů, z nichž většinu tvoří - silové fotony (foton-3) vykonávající energetické a silové interakce, ale jsou mezi nimi i informační fotony (foton-4) nesoucí informaci o slunci. Proudy fotonů-3 teplo nenesou, vytvářejí ho při rozpadu elementárních částic, se kterými se srážejí. Čím větší je tok fotonů-3 směřujících kolmo k objektu, tím více tepla vytváří. Prostřednictvím informačních fotonů (fotonů-4) člověk vidí očima světlo, které proudí ze slunce a slunce samotné, a díky sílovým fotonům (fotonům-3) z něj cítí teplo. Takže, fotony-3 utváří energetický proud (a také různé silové interakce v hmotném světě), a fotony-4 nesou informaci v tomto toku energií (tj. účastní se procesů umožňujících člověku vidět okolní svět).


 

FOTON-3 Skládá se ze tří fantomových částeček Po nebo přesněji, ze dvou fantomových částeček Po spojených jednou allatovskou fantomovou částečkou Po. To, že se v jeho struktuře nachází tato allatovská fantomová částečka Po, z něj dělá unikátní, stabilní a aktivní částici, která vstupuje do různých silových interakcí. Mimochodem, allatovská fantomová částečka Po, se nikdy nebude nacházet na místě první hlavní fantomové částečky Po v žádné elementární částici, v jejímž složení se nachází. Bude vždy umístěná uvnitř elementární částice mezi fantomovými částečkami Po, jako silová základna dané částice.


 

Foton-3 může být přeměněn na foton-4 a foton-4 zase přejít do stavu fotonu-3. Jak se odehrává tento proces? Foton (jak foton-3, tak i foton-4) má jedinečnou strukturu, která je odlišná ode všech ostatních elementárních částic. Zejména má neobvyklou první (hlavní) fantomovou částečku Po. Pokud v ezoosmické buňce vzniknou určité podmínky, za kterých do ní současně vstupují, z různých stran, dvě hlavní fantomové částečky Po (z nichž jedna patří fotonu a druhá - další elementární částici), tak v momentě jejich maximálního přiblížení probíhá následující proces.


 

Hlavní fantomová částečka Po fotonu, díky své vyšší rychlosti a vzhledem k rychlosti pohybu hlavní fantomové částečky Po jiné elementární částice, se rychle otáčí. Tímto způsobem umožňuje jdoucí za ní silové částečce fotonu (allatovské fantomové částečce Po) zachytit a odejmout u pohybující se naproti elementární částice její hlavní fantomovou částečku Po, nositele veškeré informaci o této elementární částici.


 

Následně foton-3 připojuje přivlastněnou hlavní fantomovou částečku Po (jiné elementární částice) ke své struktuře. V důsledku toho se foton-3 přemění na foton-4 skládající se ze čtyř fantomových částeček Po. Elementární částice, z níž byla odebrána hlavní fantomová částečka Po, se rozpadá, čímž se uvolňuje energie. K tomuto procesu, kdy foton zachytává informace, dochází pouze v případě, kdy přes ezoosmickou buňku prochází hlavní fantomová částečka Po elementární částice, a ne její zbylé fantomové částečky Po patřící do struktury této elementární částice.


 

Pokud foton-3 zachytí hlavní fantomovou částečku Po z elementární částice, mění se z „uchvatitele“ na „transportér“, tj. nositele informace (foton-4). Vrátíme-li se k asociativnímu příkladu s vlakem a vagóny, je to stejné, jako když vlak s třemi vagóny, pohybující se v plné rychlosti, uchvátí lokomotivu protijedoucího vlaku. Tímto způsobem se z něho stává vlak s dvěmi lokomotivami, jedním diplomatickým a jedním jednoduchým vagónem. Bude jím tak dlouho, dokud nevzniknou podmínky, které umožní zbavit se přivlastněné lokomotivy. Zbývající vagóny druhého vlaku zbaveného lokomotivy se vrací do depa (ezoosmická membrána) a rozpouští se v něm.


 

FOTON-4 se skládá ze čtyř fantomových částeček Po: unikátní hlavní fantomové částečky Po, „cizí“ hlavní fantomové částečky Po (informační částečky), allatovské fantomové částečky Po a koncové fantomové částečky Po. Právě přítomnost „cizí“ hlavní fantomové částečky Po, ve struktuře fotonu-4, jej dělá informačně plným, tj. nositelem informace o této („cizí“) elementární částici. Obecně platí, že pokud je takových fotonů mnoho - obsahují informace o konkrétním předmětu, objektu, jevu, a tak dále. Foton existuje v tomto stavu (foton-4) do té doby, než opět vzniknou podobné podmínky v ezoosmické buňce, ve kterých se daný foton osvobodí od „cizí“ hlavní fantomové částečky Po, tj., dochází k procesu „odhození informace“. Přičemž se hlavní fantomová částečka Po fotonu, znovu otáčí, a díky allatovské fantomové částečce Po, dochází k odhození „cizí“ hlavní fantomové částečky Po do vlastního septonového pole protijdoucí hlavní fantomové částečky Po elementární částice. Samotný foton transformovaný do stavu fotonu-3 opouští ezoosmickou buňku. Osvobozená hlavní fantomová částečka Po, předává informaci vlastnímu septonovému poli reálné částečky Po a také hlavní fantomové částečce Po procházející elementární částice (a tím obohacuje jejich vnitřní potenciál novou informací) a následně nenávratně mizí v ezoosmické membráně.


 

Po odhození (předání) informační „cizí“ hlavní fantomové částečky Po, se foton-4 opět přemění na foton-3, tzn., přejde do svého původního stavu, ve kterém má velkou variabilitu funkcí. Například se foton-3 může účastnit různých interakcí, být součástí elementárních částic a tak dále. Může zmizet (díky ezoosmické membráně) v jednom místě a objevit se na jiném, tj. prakticky okamžitě se přesunout v ezoosmické mřížce na obrovské („kosmické“) vzdálenosti. Samozřejmě, je to jen částečná informace o fotonu určená pro prvotní seznámení. Mimo to, existuje celá řada unikátních informací získaných v průběhu studií zákonitostí a paradoxů chování fotonu v různých prostředích, zejména o jeho vlnových vlastnostech, interakcích s jinými elementárními částicemi, o algoritmech řízení chování fotonu, a mnohé další.


 

Po shrnutí výše uvedených informací můžeme říci, že hlavní funkcí fotonu-3 je energetická interakce, spojená především s procesy rozpadu hmoty a uvolňování energie, a fotonu-4 – informační interakce spojená s přenosem informací. Pokud známe funkce a vlastnosti fotonu, principy jeho interakcí s ostatními elementárními částicemi a zejména se septonovým polem, můžeme pochopit mnohé procesy makro a mikrosvěta, jichž se foton přímo účastní. Tyto znalosti dávají odpovědi na mnoho otázek. Například, jak člověk ve skutečnosti vnímá zrakovou informaci? Co je to stín, teplo nebo chlad, z pohledu probíhajících procesů na úrovni ezoosmické mřížky? Jaké jsou prvotní příčiny rozpadu hmoty, která je po delší dobu vystavena slunečnímu záření? Jaká jsou specifika interakcí fotonu s gravitačním a elektromagnetickým polem? A mnohé další. Znalosti o povaze fotonu pomáhají pochopit prvotní příčiny různých dějů probíhajících díky jeho účasti, a také provádět přesnější výpočty fotonových interakcí, bez použití drahých přístrojů a techniky.


 

V jednom z hlavních filozofických pojednání taoismu s názvem Lie-c' (I.-III. století př. n. l.) jsou následující řádky o absolutnu, o tom, jak svět dostal jméno z nejmenovaného absolutního celku.

„Na počátku byla Veliká Prázdnota,
potom se objevil Veliký Začátek,
za ním následovala Veliká Podstata
po které vznikla Veliká Realita.
Veliká Prázdnota ještě nebyla dechem.
Veliký Začátek byl začátkem dechu,
Veliký Začátek byl začátkem dechu,
Velká Realita - počátkem všech věcí.

Dech, tvar a věc ještě nebyly rozděleny, tomu se říká Chaos. Zřete a neuvidíte, naslouchejte a neuslyšíte. Tomu se říká – „Prázdnota“. Prázdnota nemá žádnou formu, žádné hranice. Poté, co prošla proměnou, se stala Jediným, a z Jediného – Sedmi. Sedm se přeměnilo na devět. Na tom proměny končí a všechno znovu přechází k Jedinému. Toto Jediné je počátek proměn všech forem. Čisté a lehké se zvedlo nahoru a vytvořilo Nebe, špinavé a těžké spadlo dolů a vytvořilo Zemi. Dech, jenž prostupuje oběma, zplodil člověka. Tak Nebe a Země v sobě umístili semeno všeho živého a všechno existující nabylo života“.

Staré čínské pojednání „Tao te ťing“ (kapitola 42) obsahuje následující řádky: „Tao plodí jedno, jedno plodí dvě, dvě plodí tři, tři plodí všechny věci. Každá věc na sobě nosí jin a v sobě má jang.“

Literatura Čuang-c’. Lie-c'. Překlad V.V. Maljavina, Filozofické dědictví. Ve 3. dílech - M: Mysl, 1995; Tao te ťing: Kniha o Cestě/compl. a překlad V.V. Maljavina - M: Feoria, 2010; Werner, T.C. Edward, Myths and Legends of China. George G. Harrap & Co. Ltd. London Bombay Sydney, 1922.


Jděte zpět Vpřed

Obsah