Ezoosmická membrána

EZOOSMICKÁ MEMBRÁNA - unikátní nehmotná struktura. Představuje „strany“ prostorové krychle ezoosmické buňky. Právě přes ezoosmickou membránu (její střed) prochází hlavní proces, který dává život celému materiálnímu systému ‒ proces EZOOSMÓZY. Je charakteristická takzvaným „paradoxem dimenzí“ což znamená, že v trojrozměrné dimenzi nemá ezoosmická membrána prakticky žádnou tloušťku, ale zároveň skutečně existuje a její vnitřní prostor je bezmezný. Mezi sousedními ezoosmickými membránami, které se nachází na stejné přímce, se vždy dodržuje absolutní vzdálenost.


 

O nevysvětlitelném (z hlediska lidského materialistického vnímání) vnitřním prostoru ezoosmické membrány, která na jedné straně v trojrozměrnosti nemá tloušťku, ale zároveň její reálný prostor nemá hranice, se ve starověkých pojednáních hovořilo různými způsoby. Tento nekonečný, věčný prostor, ze kterého přichází tvořivá síla (energie; v knize AllatRa je použit starověký termín „síla Allat“) a prvotní plán (informace; v knize AllatRa je použit starověký termín „plán Prvotního Lotosu“), se označoval jako „duchovní svět“, „svět, kde se rodí bohové“, „prvotní svět“, „věčný“, „to, co bylo věčné před stvořením tohoto světa“. Přičemž duchovní svět se v prvopočátcích označoval v množném čísle (například svět bohů), jako představa něčeho, co sjednocuje množné („jediné v množném“). Materiální systém - jako jednotný a alegorický se přirovnával ke „kosmickému tělu“, „smrtelnému Já“ (Ego, z latinského slova Ego - Já). Teprve mnohem později, s rozvojem politických a náboženských institucí v lidské společnosti a stanovením patriarchátu, se duchovní svět začal označovat v jednotném čísle (svět Boha), a v množném čísle - svět hmoty. Tvořivý ženský božský princip označili jako zlo a agresivní mužský princip jako dobro. To znamená, že kněží a mocnáři úmyslně zaměnily znaky z „+“ na „-“ a všechno bylo přesně opačně, ve prospěch systému materiálního rozumu. Pro ilustraci uvádíme příklad.


 

Zmínky o účasti bohů se jménem „Po“ (nebo počáteční předpona Po- k jejich jménu) na stvoření světa byly společné u národů Havaje, Haiti, Velikonočních ostrovů, Nového Zélandu, a to navzdory značné geografické vzdálenosti mezi nimi. Například, podle starověkých kosmologických představ domorodců různých ostrovů Polynésie (podoblast Oceánie, která se skládá z mnoha malých ostrůvků v centrální a jihozápadní části Tichého oceánu), v začátku kosmologického procesu byly „Core“ (prázdnota) a „Po“ (což se překládá jako „noc“, „tma“, tj. neviditelno). Připomíná se zde, že stvoření světa se zúčastnili bohové, jako jsou Če (Zvuk), Ao (Světlo), Kune (Vývoj) a další, včetně bohů v podobě kořene. V jiných Polynéských teokosmogoniích se jako prarodiče, se kterými byl spojen začátek kosmického procesu, uváděl pár - Atea (prostor) nebo Te-Tumu (zdroj).


 

V nejstarší verzi mýtu o původu vesmíru u Maorů - původních obyvatel Nového Zélandu - byl pár Rangi (Nebe) a Papa (Země). Legenda praví, že Rangi- mu a Papi se narodily děti (sedmdesát synů a dcer) - budoucí bohové Maorů. Po dlouhou dobu byly v temném a úzkém prostoru mezi těly rodičů, kteří se přitiskli k sobě. Nakonec se pět z nich pokusilo odstrčit Rangiho od Papi, ale jejich úsilí bylo marné. Až šestý (Tane) narovnal silná záda a opřel si ruce o Rangiho (Nebe) a odtlačil nohama Papi (Zemi). Nebe bylo odhozeno nahoru a upevněno na čtyřech pilířích (toko). Na Novém Zélandu měl tento příběh charakter vzpoury bohů-bratrů proti rodičům Rangimu a Papi s následným sporem mezi bratry. (Poznámka: v této kosmologické koncepci jsou asociativní obrazy: prázdnoty, neviditelné částečky Po, a také jsou zde zmínky o vzniku 72 dimenzí (70 dětí a 2 rodičů), oddělení šesti dimenzí, které tvoří hmotný svět od 66 dimenzí; šestá dimenze - řídící část systému hmotného světa, v němž probíhá formování kterékoli události ve viditelném světě).


 

V polynéské kosmologii je Země zároveň dávána jako protiklad Nebi, které se skládá z mnoha vrstev, a podzemnímu světu, který se asociuje s temnotou Po. Přičemž funkce horního a dolního světa jsou často smíšené. To je nejtypičtější rozdělení v mnoha kosmologických koncepcích různých národů světa, kde Země asociativně představuje celý viditelný materiální svět, Nebe ­ neviditelný makro svět rozdělený dimenzemi (vrstvami) a podzemní svět ­ svět neviditelných procesů probíhajících na úrovni mikro světa (to, co se rozkládalo do nejmenšího stavu, stavu „duchů“).


 

Nicméně prastaré znalosti, které se dochovaly také v mýtech, jsou dnes výrazně pozměněny, podle „trendu moderní doby“. Důkazem toho jsou konkrétní fakta: „Představa jediného Boha - stvořitele světa se u obyvatel Oceánie objeví mnohem později - v souvislosti se vznikem tříd a pronikání křesťanství. Starověké mýty a legendy Polynésie transformuji a předělávají se v souladu s novými pohledy.“
Literatura: Mýty, pověsti a legendy Velikonočního ostrova. Překlad z rapanujského a západoevropských jazyků I. K. Fedorova. „Věda“ M., 1978. – st. 12; Mýty národů světa ve 2 dílech. Hl. redaktor S.A. Tokarev. M., 1988. díl II, str. 319, 320; Te Rangi Hiroa (P. Bak), Námořníci východu slunce - M., 1959; Best, Elsdon. The Maori as he was: a brief account of Maori life as it was in pre-European days. Wellington Dominion Museum, 1924; Monberg, Torben. Ta‘aroa in the Creation Myths. Journal of the Polynesian Society, 1956.


 

Pokud pozorně prozkoumáme starořeckou literaturu (nejvíce popularizovanou a přístupnou pro veřejnost), která vypráví příběh o vzniku světa, můžeme najít další informace. Personifikaci prvotního stavu světa, před příchodem čehokoliv, až do vniku uspořádaného Vesmíru (kosmu), byl „chaos“. Původně slovo „chaos“ mělo odlišný význam od současného. Slovo „chaos“ vzniklo z řeckého «χάος» (od „χαίνω») – „odhalovat, rozevírat se, otevírat rty; chrlit“ (řecky „chainein“ - zet) a mělo význam rozevírání zející propasti, prvotní prázdnoty. Staří Řekové nazývali chaosem nezměrný nekonečný kosmický prostor, prvopočátek Vesmíru, prvotní zdroj všeho života na světě, ze kterého vzniklo všechno jsoucí, „to, bez čeho nemůže existovat nic jiného, ale ono bez toho existuje“. To je původní „předkosmický stav“, ze kterého vznikl a byl stvořen Bohem svět jako uspořádaný, harmonický kosmos. Přičemž se zachovaly zmínky, že proniknutí do „zející propasti“, ze které pochází všechno jsoucí, bylo alegoricky spojeno s průchodem mlhy a tmy (poznámka: analogie ezoosmické membrány). Kromě toho, stoici se zmiňovali, že na rozdíl od zejícího chaosu, chaos-látka není prázdná. Chaos-látka, podle stoiků, je velmi řídká látka, která se zahušťuje pod vlivem víru a vytváří Vesmír (poznámka: viz dále o fantomových částečkách Po a jejich spirálovitém pohybu).


 

Původní informace o všech těchto jevech a procesech, na které se odkazují staří Řekové, můžeme najít v posvátných dílech starověkého Východu, které si starověcí Řekové vypůjčili a přepracovali podle vlastního chápání těchto procesů. O Velké Prázdnotě (moderní překladatelé to bohužel překládají jako „neuspořádaný chaos“) a o stvoření světa lze nalézt zmínky například ve starověké egyptské, japonské, čínské či polynéské mytologii. Stejnou informaci můžeme objevit ve skandinávských, amerických (období před Kolumbem) a dalších mytologiích světa.


 

V mnohých starověkých rukopisech je zachována zmínka o pojetí Nula (Null [nula]). Toto pojetí je přítomno již od starověku v mnoha jazycích světa. Například v sanskrtu - (śūnya, šunya), řecký - μηδεν (miden), také znamená „nic, nula“, latina - nullis, což znamená „nijaký“, v jazyku Yoruba rozšířeném v západní Africe zní nula jako òdo nebo òfo a znamená – „prázdnota, nicota“, a tak dále. Anglické slovo „zero“, stejně jako francouzské „zéro“, španělské „cero“ a jim podobné názvy nuly v jiných jazycích etymologicky vycházejí z arabského kořene „sifr“ ( ) znamenající „prázdnotu, nic, absence čehokoli.“ V arabském jazyce dodnes označují nulu stejným kořenem.


 

V sanskrtu jsou dvě slova pro označení nuly - šunya (शून्य) a bindu (बिंदु). Slovo šunya se dodnes používá v jazyce hindi a znamená nula. Zajímavé je, že samotná představa šunya je důležitou filozofickou kategorií indického myšlení nesoucí hluboký smysl prázdnoty, vakua. V buddhismu mahájány, zejména v „Pradžňápáramitě Sútra“ („Sútry o vyšší moudrosti“), slovo „šunya“ označuje stav pocitu prázdnoty, které slouží jako hlavní znamení přiblížení stavu „osvobození“ nebo Nirvány. Šunya může také znamenat samotnou prázdnotu, svobodu.


 

Nula byla považována za základní příčinu změny - to, co tvoří látku, to, co můžeme získat v neustálé transformaci (poznámka: v procesu ezoosmózy). To bylo spojováno s prvotní prázdnotou nesoucí princip zrození všech věcí. Nula byla interpretována jako absolutní tajemství, nepochopitelný Absolut, „prvotní hýbající se“, součet všech možností, „nic“, stav nepřítomnosti všeho materiálního: velikost, efekty, hmotnost, objem, atd. Například v hinduismu nula znamená neprojevené, nekonečné, věčné, neexistující. Ve starověkém Východě se chápání „existence“ vztahovalo k dočasnosti bytí a krátkodobému přebývání v něm - v lidském těle a pochopení „skutečného života“ - k duchovnímu světu, spojení s duší a navrácení se do duchovního světa. Ne náhodou je nula zobrazena jako prázdný kruh, jako poukázání na nepřítomnost smrti a absolutního života, který se nachází uvnitř kruhu. Nicméně, toto není jediné zobrazení nuly.


 

Například ve Střední Americe, u národů civilizace Májů, často zobrazovali nulu v podobě prázdné mušle (ačkoli je také známo 25 různých hieroglifů označujících pojetí nuly, jedno, ze kterých dvě spirály připomínají písmeno З). Májové nazývali nulu „tulakal“, a Aztékové „sintli“ (vše). V Asii je nejrozšířenějším obrazem nuly (až po kruhu) bod. Například, v arabských protopísemnostech můžete narazit na horní index sukkun (سكون „klid, pohoda“), který připomíná malou nulu. V nábožensko-filozofické nauce starověké Indie - tantrismu (z sanskrtského „tantra“ - systém, pletení, příze, kolovrátek, plátno, text a tak dále), je znak bindu (doslovně „bod“, tento pojem se považuje za „skvrnu“, „zrno“, „zdroj“, „základ“). A v sufismu bos (arabský نقطة „nusk“) hraje důležitou roli v přenosu učení, jako „vnitřní znalosti“.
Literatura: Etimologický slovník ruského jazyka/red. G. A. Krylov – SPb.:Victoria Plus, 2004; Filozofický encyklopedický slovník/hl. redaktor L. F. Iličev, P. N. Fedosejev, S. M. Kovalev, V. G. Panov – M.: Sovětská encyklopedie, 1983;. Filozofie: Encyklopedický slovník / hl. redaktor A. A. Ivina – M.: Gardariki, 2004; Nová encyklopedie filozofie, ve 4. sv./ hl. redaktor V. S. Stepin - M: Mysl, 2000-2001. Gramatologický slovník [elektronický zdroj]: www. rbardalzo. narod. ru / text_gram_slovar1. html; Παναγιώτης Ε. Γιαννακόπουλος. Λεξικό Ρημάτων της Αρχαίας Ελληνικής Γλώσσας. Athens: Pelekanos Books, 2014; 1980, مكتبة غريب, دراسات فى علم الكتابة العربية Maḥmūd ʻAbbās Ḥammūdah.


Jděte zpět Vpřed

Obsah