Elementární částice



Věda moderní civilizace začala používat zaměněnou představu o atomu, jako o nejmenší části chemického prvku již od XIX. století. V roce 1897, díky anglickému fyzikovi Josephu Johnu Thomsonovi (1856-1940), který stanovil, že katodové paprsky jsou tvořeny proudem drobných částic, byl objeven ELEKTRON - nosič záporného elementárního elektrického náboje v atomu. V roce 1919 anglický fyzik Ernest Rutherford (1871-1937) v důsledku studia rozpadu jádra objevil PROTON - elementární částici s kladným nábojem. V roce 1932 anglický fyzik James Chadwick (1891-1974) při studiu interakce berylia s částicemi alfa objevil NEUTRON - elementární částici v jádru atomu, který se hmotností přibližuje k hmotnosti protonu, ale nemá elektrický náboj. Nicméně má moderní věda dodnes nevyřešené problémy v popisu vnitřní struktury atomového jádra.

 

Předpoklad o existenci FOTONU v elektromagnetickém poli byl popsán roku 1900 v práci německého teoretického fyzika a zakladatele kvantové fyziky Maxe Plancka (1858-1947). V roce 1905 Albert Einstein rozvinul Planckovu myšlenku a stanovil, že elektromagnetické záření (světlo) není nic jiného, než proud jednotlivých kvant (fotonů). Přímý experimentální důkaz existence fotonů byl získán americkými fyziky již v letech 1912-1915: Robertem Millikanem (1868-1953) a v roce 1922 Arthurem Comptonem (1892-1962). V roce 1930, švýcarský fyzik Wolfgang Pauli (1900-1958) postuloval existenci elementární částice, která téměř neintegruje s hmotou, a v polovině padesátých let američtí fyzici Frederick Reines (1918-1998) a Clyde Cowan (1919-1974) experimentálně potvrdili existenci neutrální stabilní částice - NEUTRINO.

 

Od roku 1930 a prakticky až do začátku roku 1950 bylo studium elementárních částic úzce spjato se studiem kosmického záření. Od roku 1950 až do současnosti se hlavním nástrojem pro výzkum elementárních částic v oblasti fyziky staly urychlovače a předmětem studia - nové elementární částice, které vznikají při srážce se substancí zrychlených protonů a elektronů. Od té doby bylo objeveno mnoho různých částic, včetně nestabilních elementárních částic, a také velmi nestabilních částic s názvem „rezonance“ (například v roce 1953 byla objevena první z nich D1 (1232)), těžké antičástice (antiproton (1955), antineutrino (1956), antisigma hyperony (1960)), a tak dále.

 

Neočekávanou se pro vědce ukázala řada vlastností objevených u částic. Při zkoumání této otázky, spolu s takovými charakteristikami jako elektrický náboj, moment hybnosti, atd., se musely zavést takové vlastnosti jako „podivnost“, „očarování“ atd. Bylo jasné, že svět elementárních částic podle svých zákonitostí, vlastností a chování je velmi odlišný od obvyklé představy o něm zformované na základě klasické fyziky.­

 


 



V současné době je za významný objev v oblasti fyziky částic a fyziky vysokých energií považován jeden z výsledků, získaný v Evropském centru pro jaderný výzkum (CERN) za pomocí speciálního zařízení - urychlovače nabitých částic (Velký hadronový urychlovač). Vědci objevili částici, pravděpodobně podobnou Higgsovu bosonu (boson předpověděl britský fyzik Peter Higgs (1929) - teoreticky by měl mít konečnou hmotnost a nemít žádný spin). Ve skutečnosti to, co vědci objevili, není žádný Higgsův boson. Tito lidé nevědomky opravdu učinili důležitý objev a nejen to. Experimentálně totiž objevili jev, který je podrobně popsán v knize „AllatRa“ (poznámka:.kniha „AllatRa“, str. 34, poslední odstavec).


 

V současnosti si fyzikové jen komplikují podmínky vnějšího pozorování, ale stále jim chybí možnosti, jak sledovat ty nejjemnější procesy a porozumět zákonitostem, které se vyskytují uvnitř systému mikrosvěta. Pro spotřebitelskou společnost je toto „chození kolem horké kaše“ typické. Vždyť vědci jsou nuceni doslova přežívat v tak sobecké společnosti a využívat své schopnosti ne pro blaho lidstva, ale k uspokojení něčích ambicí a studovat fyziku jen v úzkých mezích povolených koncepty. Moderní „fyziku vysokých energií“ v konzumní společnosti můžeme obrazně přirovnat k působivému představení pro neznalé diváky, kteří ji financují, k zařízení, které v podstatě drtí obrovské kameny na malé kousky, které nazýváme elementární částice. Ale v procesu drcení takového konglomerátu není možné pochopit podstatu vytváření zrnka písku.


 

Dnes se mnoho fyziků, kteří nezůstali lhostejní k problémům společnosti, snaží opět experimentálně navrátit k původnímu bodu, na cestu vedoucí přímo, ze které odbočili jejich předchůdci. Chápou, že v důsledku klimatické situaci na Zemi spojené s globálními klimatickými změnami životního prostředí je pro přežití lidské civilizace nutný kvalitativně nový průlom ve fyzice založený na způsobu generování volné energie, bez ohledu na vnější podmínky a dostupnost přírodních zdrojů.


 

Shrneme-li výše uvedené, můžeme říci, že nová éra moderních objevů jen mírně pootevřela klíčovou dírku ve dveřích do mikrosvěta, který je základem makrosvěta celého Vesmíru. To vše ovšem bylo omezeno pouze na malou část pozorovaných jevů mikrosvěta. S použitím univerzálních klíčů PRAPŮVODNÍ FYZIKY ALLATRA můžete nejen široce otevřít dveře do neviditelného světa, ale i vstoupit do něj a setkat se s jeho zdrojem. Abychom pochopili zákony interakce mikrosvěta, potřebujeme radikální revizi mnoha zažitých pojmů a představ a kvalitativně nový pohled na fyziku. PRAPŮVODNÍ FYZIKA ALLATRA otevírá perspektivu nejen zcela jiného vnímání fyzikálních jevů v mikrosvětě, ale vysvětluje její fundamentální základy a zákony interakcí.


Jděte zpět Vpřed

Obsah