Electron

Bez ohledu na to, že byl elektron ve fyzice první objevenou elementární částicí (anglický fyzik Josef Thomson v roce 1897), podstata elektronu zůstává dodnes pro vědce záhadou. Teorie elektronu je nedostačující, neboť má v sobě mnoho logických rozporů a otázek, na které oficiální věda nezná odpovědi.


 

Název dané elementární částice navrhl v roce 1891 irský fyzik George Stoney (1826- 1911), jako „fundamentální jednotku měření elektřiny“. Název „elektron“ pochází z řeckého slova „elektron“, které znamená „jantar“ (Jak víme, jantar je - zkamenělá fosilní pryskyřice. Třením v jantaru vzniká elektrický náboj, proto přitahuje lehká malá tělesa. Tato vlastnost byla známa různým národům od pradávna. Například, podle dochovaných informací znali ve starověkém Řecku vlastnosti jantaru již v roce 600 př. n. l.). Vědci se dohodli, že budou považovat elektrický náboj elektronu za záporný na základě mnohem dřívějšího rozhodnutí nazývat náboj elektrizovaného jantaru záporným.


 

Elektron je součástí atomu a jeden z hlavních strukturních elementů hmoty. Elektrony tvoří elektronové obaly atomů veškerých nyní známých chemických prvků. Jsou zapojeny do téměř všech elektrických jevů, které jsou dnešním vědcům známy. Ale co je vlastně elektřina, to oficiální věda nemůže stále vysvětlit. Omezuje se pouze na obecná tvrzení, například, že to je „souhrn jevů podmíněných existencí, pohybem a interakcí nabitých těles nebo částic-nositelů elektrických nábojů“. Je známo, že elektřina není nepřetržitým tokem, ale přenáší se po částech - diskrétně.


 


 

Téměř všechny základní informace o elektronech, které věda nyní využívá, se objevily na přelomu XIX. a XX. století, včetně představy o vlnové povaze elektronu (stačí si vybavit práci Nikoly Tesly a jeho studii o generování a bezdrátovém přenosu energie na dálku). Nicméně, podle oficiální historie fyziky, byla tato hypotéza předložena v roce 1924 francouzským fyzikem-teoretikem, jedním ze zakladatelů kvantové mechaniky Louisem de Brogliem (1892-1987), pocházel z Francie, ze známého šlechtického rodu). Ovšem experimentálně tuto hypotézu potvrdili v roce 1927 američtí vědci Clinton Davisson (1881-1958) a Lester Germer (1896 -1971), při objevu elektronové difrakce. Slovo „difrakce“ je odvozeno z latinského slova „diffractus“, což znamená „zlomený, rozlomený, vlnolam“. Difrakce - jev šíření vln, například světelný paprsek při průchodu úzkým otvorem nebo při dopadu na okraj překážky. Představy o vlnové povaze elektronu posloužily jako základ vlnové mechanice rakouského teoretického fyzika, jednoho ze zakladatelů kvantové mechaniky Erwina Schrödingera (1887-1961) v roce 1926. Od té doby oficiální věda moc velký pokrok ve studiu povahy elektronu neudělala.


 

VE SKUTEČNOSTI SE ELEKTRON skládá z 13 fantomových částeček Po a má unikátní strukturu. Detailní informace o elektronu se zde neuvádí úmyslně, neboť jsou dávány široké veřejnosti a mohly by se stát nebezpečnými v rukou lidí, jejichž cílem je vytvářet nové zbraně. Uvedeme jen, že elektron má neobvyklé vlastnosti. To, co je nyní známo jako elektřina - je ve skutečnosti zvláštní stav septonového pole, jehož procesů se elektron ve většině případů účastní spolu s jeho dalšími „komponenty“.


 

Zajímavá fakta svědčící o unikátních vlastnostech elektronu jsou popsána v knize „AllatRa“:

Anastasia: A jak může Pozorovatel provést změny svým pozorováním?
Rigden: Aby bylo možné odpověď na tuto otázku pochopit, dovol, abychom udělali exkursi do oblasti kvantové fyziky. Čím více vědci zkoumají otázky, které věda klade, tím více dochází k závěru, že všechno na světě je velmi těsně vzájemně propojeno a nic neexistuje odděleně. Tytéž elementární částice existují ve svém vzájemném propojení. Podle teorie kvantové fyziky, pokud je vyprovokován v jednom okamžiku vznik dvou částic, tak se nebudou nacházet pouze ve stavu „superpozice“, tedy současně na mnoha místech, ale také změna stavu jedné částice povede k okamžité změně stavu druhé částice, ať už se od sebe budou nacházet jakkoli daleko, dokonce i pokud bude tato vzdálenost převyšovat hranice působnosti všech přírodních sil, které jsou dnes člověku známy.
Anastasia: A v čem tkví tajemství takového okamžitého propojení?
Rigden: To hned vysvětlím. Podívejme se například na elektron. Je tvořen informačními cihlami (nebo jak je nazývali v dávných časech – „zrna Po“), které zadávají jeho hlavní charakteristiky včetně toho, že určují jeho vnitřní potenciál. Podle současných představ se elektron pohybuje okolo atomového jádra jakoby po „spirálovité orbitě“ (orbitalu). Přesněji řečeno, už nyní si tento pohyb představují ne v podobě materiálního bodu se zadanou trajektorií, ale v podobě elektronového oblaku (pomyslné zobrazení elektronu, který „je rozmazán“ po celém atomu), v němž jsou oblasti s vyšší a nižší koncentrací elektrického náboje. Elektronový oblak jako takový nemá zřetelné hranice. Pod pojmem orbita (orbital) se rozumí část prostoru, oblast okolo atomového jádra, kde je největší pravděpodobností vyskytuje elektron v atomu (atomový orbital) nebo v molekule (molekulový orbital).


Takže elektron, jak víme, může v materiálním světě existovat ve dvou stavech současně ve stavu částice a stavu vlny. Podle téže kvantové fyziky se může současně projevovat na různých místech. Když elektron odejde nebo přesněji zmizí ze své atomové orbity, okamžitě se přemisťuje, tedy na tomto místě mizí, ale na jiné orbitě se objevuje.

Ale nejzajímavější na této otázce je to, o čem vědci zatím nevědí. Podívejme se například na elektron atomu vodíku, tedy prvku, který je obsažen ve vodě, v živých organizmech, v přírodních nerostech a který představuje jeden z nejrozšířenějších prvků v kosmu. Elektronový oblak rozprostírající se okolo atomového jádra vodíku má tvar koule. To je fakt, který může věda na dnešní úrovni zaznamenat. Ale vědci zatím nevědí, že elektron je sám od sebe zatočený do spirály. Přičemž tato spirála (jedna a ta samá) může být zatočena jak doleva tak i doprava v závislosti na tom, jak je v ní rozmístěn náboj. Takže právě díky takovému spirálovitému tvaru a změně místa koncentrace náboje přechází tento elektron snadno ze stavu částice do stavu vlny a naopak.

Uvedu názorný příklad. Představ si, že máš v rukách pomeranč. Za pomoci nože z něj pečlivě loupeš kůru vcelku, postupuješ kolem dokola, jakoby ve spirále, pohybuješ se od jednoho konce k druhému, řekněme třeba od vrcholku v bodu A do vrcholku v bodu B. Pokud sejmeš takovou kůru z pomeranče, tak v obvyklé složené podobě bude tvořit tvar koule, bude připomínat obrys pomeranče. Ale pokud ji roztáhneme, bude se podobat zvlněnému provazu. Takže oranžová strana pomerančové kůry bude v našem názorném příkladu představovat spirálu elektronu, kdy se na jejím povrchu v oblasti bodu A bude nacházet vnější náboj a v oblasti bodu B zevnitř (na bíle straně kůry) bude vnitřní náboj. Jakákoli vnější změna v bodu A (na oranžové straně kůry) povede ke stejné okamžité vnitřní změně, ovšem opačné síly působení v bodu, který se nachází na bílé straně kůry pod vrcholkem B. Jakmile klesá vnější náboj elektronu, tak se spirála pod vlivem vnitřního potenciálu roztahuje a elektron přechází do stavu vlny. Když se znovu objevuje vnější náboj, který vzniká v důsledku vzájemného působení vlny s hmotou, spirála se stočí, a elektron opět přechází do stavu částice. Ve stavu částice má elektron vnější záporný náboj a levostrannou spirálu, ale ve stavu vlny má pravostrannou spirálu a vnější kladný náboj. A celá tato přeměna probíhá díky ezoosmóze.

Pozorovatel z pozice trojrozměrné dimenze může při vytvoření určitých mechanických podmínek vidět elektron jako částici. Ovšem Pozorovatel z pozice vyšších dimenzí, který bude vidět náš materiální svět v podobě energií, může pozorovat jiný obraz struktury toho samého elektronu. Uvidí zejména to, že informační cihly, které tento elektron tvoří, budou projevovat výlučně vlastnosti energetické vlny (roztažené spirály). Přičemž tato vlna bude v prostoru nekonečná. Jednoduše řečeno, poloha samotného elektronu v celkovém systému reality je taková, že se bude nacházet všude v materiálním světě.

Anastasia:Můžeme říci, že bude existovat nezávisle na tom, zda ho vidíme jako Pozorovatelé trojrozměrného světa nebo ne?

Rigden: Ano. Aby to bylo možné pochopit, podívejme se ještě na jeden příklad – se zrcadlem. Dejme tomu, že několik základních informačních cihel tvoří strukturu, která představuje lokální bod, nějaký blíže neurčený objekt. Ten umístíme doprostřed místnosti, ve které jsou pod určitým úhlem rozmístěna zrcadla takovým způsobem, že se objekt odráží v každém z nich. Takže objekt se nachází uprostřed místnosti, odráží se v každém zrcadle, navíc my ho vidíme, takže informace o něm je v našem vědomí. Stručně řečeno je informace o tomto objektu na několika místech současně. Pokud odstraníme jedno ze zrcadel, tak v tom místě nebudeme daný objekt pozorovat. Ale když zrcadlo vrátíme, znovu se objeví. V principu to znamená, že informace o něm nezmizela. Prostě za určitých podmínek projevení informace objekt opět vidíme, ale když se podmínky změní, nevidíme ho. Nicméně objektivně daný objekt na tom místě z pohledu informace stále existuje. Odraz může mít nepřetržitý sled, což znamená, že tento objekt je v každém bodě dané místnosti (a mimochodem nejen místnosti ale i v prostoru mimo rámec místnosti) nezávisle na tom, jestli ho vidíme nebo ne.

Podle kvantové fyziky to, zda se elektron nachází ve stavu částice, závisí na samotném aktu měření nebo pozorování. Jinak řečeno, neměřený a nepozorovaný elektron se chová ne jako částice, ale jako vlna. V tomto případě pro něj existuje celé pole pravděpodobností, protože se nachází tady a teď na velkém množství míst najednou, tedy ve stavu superpozice. Přitom bez ohledu na to, že elektron zaujímá větší množství pozic, bude to jeden a ten samý elektron a jedna a ta samá vlna. Superpozice je možnost nacházet se v jeden okamžik ve všech možných alternativních stavech, dokud není učiněna volba, dokud Pozorovatel neučinil měření (výpočet daného objektu). Jakmile Pozorovatel soustředí pozornost na chování elektronu, tak se elektron okamžitě přemění v částici, tedy přemění se z vlny v materiální objekt, jehož polohu je možné lokalizovat. Jedním slovem, po měření, tak říkajíc po volbě Pozorovatele, se bude jeden objekt nacházet pouze na jednom místě.

Anastasia: Ó, to je zajímavá informace! Jak se ukazuje, závěry kvantové fyziky jsou cenné pro ty, kdo se věnují zdokonalování sebe sama. To v určitém směru vysvětluje důvody toho, proč se člověku nedaří meditace. Vždyť co napomáhá tak říkajíc „zhmotnění“ procesu meditace, tedy přechodu ze stavu vlny do stavu hmoty, v němž energie znovu získává vlastnosti hmoty? Právě pozorování a kontrola ze strany Materiální podstaty. Jinými slovy se meditace nedaří tehdy, když se spouští myšlenkové procesy, jež jsou vlastní obvyklému, každodennímu stavu vědomí. Přitom mozek se celou dobu snaží cosi identifikovat a lokalizovat objekt pozorování. Taková situace se rozvíjí tehdy, když se Osobnost během meditace nedostatečně ponořuje do změněného stavu vědomí, nebo ztrácí kontrolu nad tímto stavem. To umožňuje Materiální podstatě vměšovat se do procesu pozorování, to má za důsledek zrod asociativních obrazů a Pravda se ztrácí. Vlna přechází ve hmotu. Ale jakmile „odpojíš mozek“ s jeho myšlenkovými procesy a plnohodnotně se zapojíš do meditace, tak díky projevení tvých hlubokých vnitřních pocitů dojde k rozšíření vědomí a hmota pozorovaná Duchovní podstatou se přemění ve vlnu. Spojíš se s opravdovou realitou světa, utvoříš s ní jediný celek a zároveň budeš cítit všechny jeho rozmanitosti, doslova jakoby tě bylo mnoho a ty jsi byl všude. Potom teprve probíhá opravdová meditace jako proces poznání Pravdy.

Rigden: Zcela správně. Svět Materiální podstaty je svět, kde vládne hmota a její zákony. Svět Boha je svět dokonalých energií. Když se nacházíš v meditaci, ve změněném stavu vědomí, stáváš se částí procesu, částí božského projevení se na tomto místě. Jakmile se v tobě uvede do chodu Pozorovatel Materiální podstaty, zdá se ti, že se stává faktem tvá kontrola nad hmotou. Ve skutečnosti je to tak, že kontrolu nad tebou má hmota neboli (Materiální Rozum). Výsledkem je pouze to, že se stáváš více projeveným materiálním objektem, v podstatě se měníš v korpuskulární objekt celkové hmoty (korpuskule z latinského corpusculum – „tělísko“, „nejmenší částečka hmoty“) a podrobuješ se jejím zákonům. Pokud se přepínáš do stavu vlny, stáváš se částí božského projevení se v tomto světě, tedy Pozorovatelem Duchovní podstaty. Proto se také říká: čeho je v tobě víc, tím se také staneš.

Ve stavu meditace mizí obvyklé vnímání. Zejména u člověka, který má zkušenosti s meditacemi, pokud se podíváme na jeho stav během duchovní praktiky „Lotosový květ“, tak se jeho vědomí opravdu výrazně rozšiřuje, vychází za hranice obvyklého světa. Člověk cítí, že se současně nachází všude. Můžeme říci, že superpozice v kvantové fyzice, získání stavu vlny je to samé, jako když v meditaci získáš stav přístupu do vyšších dimenzí, kde už hmota není. Superpozice ve stavu meditace je tehdy, když „vidíš“, ve smyslu že cítíš hlubokými city, celý svět a jeho různorodé projevy. Ale jakmile se Pozorovatel koncentruje na nějaký objekt, jeho vědomí se redukuje a omezuje se na objekt pozorování. To znamená, že když činíš volbu a soustředíš se na konkrétní detaily, vlna se mění ve hmotu. Vždyť když se soustředíš na detaily, mizí celkové vnímání a zůstávají jenom detaily. Myšlenky vycházející z Materiální podstaty jsou zvláštní nástroj, síla k materializaci objektů, ale pocity vycházející z Duchovní podstaty, to je síla k rozšíření vědomí, cesta k vyšším dimenzím.

Anastasia: Ano, nakolik je složitý tento svět a jak zřejmé v něm mohou být jednoduché věci.

Rigden: Takže co se týče kvantové fyziky… Na jedné straně toto povědomí o Pozorovateli rozšířilo hranice vědění vědců, na druhé straně je to zavedlo do slepé uličky. Vždyť pozice Superpozorovatele dokazuje, že existuje nějaká ohromná síla, která je schopná působit zvnějšku na Vesmír, na všechny jeho objekty a všechny procesy, které v něm probíhají.

Anastasia: Fakticky je to ještě jedna cesta, jak vědecky dokázat existenci Boha?

Rigden: Ano, člověk má Duši jako částečku božské síly. Čím více mění svůj vnitřní svět, čím více jeho Osobnost splývá s Duší, otevírá se před Bohem, tím se stává duchovně silnějším a získává možnost ovlivňovat materiální svět z vyšších rozměrů. A čím víc takových lidí je, tím významnější a rozměrnější je tento vliv. Superpozorovatel je Bůh, který může ovlivňovat všechno. A Člověk jako Pozorovatel Duchovní podstaty, to je Pozorovatel, který může zasahovat do procesů světa a na mikroúrovni je měnit. Lidem jsou samozřejmě dostupné určité manipulace s hmotou i z pozice Pozorovatele Materiální podstaty. Ale opravdovou sílu ovlivňovat získává pouze tehdy, když se zapojí jeho Pozorovatel Duchovní podstaty.“


Jděte zpět Vpřed

Obsah