Atomy

Učení o Velké prázdnotě, o diskrétní (nespojité) struktuře hmoty a o nedělitelných částicích bylo lidem známo v různých dobách a kulturách. V dávných dobách bylo toto učení celistvé a odráželo duchovní a materiální základy světa a člověka. Čím více tyto znalosti procházely prizmatem spotřebitelského sobeckého myšlení politického a náboženského fanatismu, tím více se jejich původní smysl ztrácel a přibývalo záměn a zkreslování.

Například na Východě věděli lidé o nedělitelných částicích již v dávných dobách. Díky duchovním znalostem měli představu o tom, že svět se skládá z „Velké prázdnoty“ a ze „zrníček Po“ tisíce let předtím, než v souladu s moderními názory „zakladatel“ atomové teorie, starověký řecký filozof Démokritos (přibližně 460 - 370 př. n. l.) popularizoval v Řecku toto již dávno známé učení na Východě - o existenci malých neviditelných částic, ze kterých se skládají všechny okolní předměty. Ve starověku se tyto fundamentální nedělitelné částice nazývaly atomy. Starověké chápání atomu jako základu vesmíru je kvalitativně odlišné od moderního pojetí, ve kterém jsou atomy jen nejmenší částí chemického prvku. Jak je známo, starořecké slovo „atomos“ (řec. άτόμος) doslovně znamená "nedělitelný", tj. částice, která není dělitelná na menší části. Do starověkého Řecka tento pojem přišel z Východu.

Například, ve starověké Indii bylo slovo Atman (také Átma) používáno pro označení „jediného a nedělitelného“. V sanskrtu existoval také pojem jako „ánu“(„atom“), který sloužil k označení titulu nejvyššího tvůrce - Bráhmy (v překladu ze sanskrtu „Bráhma“ znamená „posvátná síla, přivádějící v děj“), o kterém se uvádí, že je jak nejmenší atom, tak i neomezený všeobjímající Vesmír v tom smyslu, že se z něho skládá vše.

V překladu z jednoho z nejstarších jazyků – sanskrtu slovo „Atman“ (Atma) původně znamenalo pojmy nehmotného charakteru: „duše, božská bytost, univerzální duchovní podstata, věčnost". Pojem „Atma“ byl používán v souvislosti s vysvětlením struktury světa jako celku od makro po mikro objekty.

Literatura:Filosofie: Encyklopedický slovník, hlavní redaktor A.A. Ivina – M. : Gardariki, rok 2004 ; Nová filosofická encyklopedie: .4. díl / hlavní redaktor V.S. Stjepin - M : Mysl, 2000-2001.

V hinduismu je Bráhma - nepoznatelný princip Vesmíru, z jehož podstaty všechno vychází a všechno se k němu vrací. Je věčný, bez začátku a nikdy nekončící. V archaických pramenech byl Bráhma chápan také jako prvotní nejvyšší božstvo, odpovědné za akty stvoření (znovuzrození) – tvoření, zachování a zničení hmotné stránky všech věcí.

Literatura : Filosofický encyklopedický slovník / hlavní redaktor L.F. Ilichev, P.N. Fedosejev , S.M. Kovalev, V.H. Panov - M: Sovětská encyklopedie, rok 1983 ; Nová filosofická encyklopedie: .4. díl / hlavní redaktor V.S. Stjepin - M : Mysl, 2000-2001.

Starověké národy Mezopotámie (obyvatelé Sumeru a Babylonie) také považovaly Anu za nejvyššího boha uctívaného ještě z dávných časů. Na začátku byl spojován s bohyní Ki. Do dnešních dní se zachoval na Východě (Indie, Čína, Japonsko), termín „ki“, který znamená energie.

V Indii byly nejmenší částečky vesmíru nazvány paramanu (v sanskrtu anu, paramanu – „nejjemnější“, „nejdrobnější“). Tento význam se používal pro označení něčeho, co je nejmenším „stavebním blokem Vesmíru“. V různých školách indických filozofických směrů zůstaly zachovány zmínky o tom, že každý z paramaṇu v neprojevené podobě obsahuje charakteristické vlastnosti všech prvků, které se projevují v procesu vytváření hmotných svazků - skandhy. V sanskrtu „skandha“ (v jazyku pali – „khandha“) znamená „hromada“, „spojení“, „svazek“, „agregát“ neboli v moderní řeči – „klaster“. Ze starých indických učení se můžeme dozvědět, že jedinečnou vlastností těchto částic je jejich nepropustnost a nejjemnější stav, díky čemuž jsou schopny pohybovat se podél a napříč Vesmírem v jediném okamžiku. Neměnné, nepostřehnutelné a nedělitelné částice tvořily dočasné a viditelné objekty. Základ nedělitelných částic a jejich spojení vytváří síla nehmotného charakteru. Přičemž může být na jednom místě v prostoru velké množství paramaṇu. (Poznámka: viz dál ve zprávě o skutečných a fantomových částečkách Po, o síle Allatu).

Starověký Egypt. Jedním z nejstarších bohů prvopočátku stvoření v egyptské mytologii byl Atum (Ra-Atum). Zajímavé je, že takto znělo slovo podle výkladu tlumočníků. Ve skutečnosti je přesně známo jen to, že se ve staroegyptském jazyce samohlásky písemně nezaznamenávaly. To znamená, že slovo Atum bylo vyobrazeno pouze znaky, které znamenaly souhlásky. Z mytologie je známo, že Atum symbolizoval prvotní a věčnou jednotu všeho jsoucího, zže vznikl sám ze sebe, z prvotního chaosu v podobě hada. Obraz hada v pohybu v dávných dobách znamenal vlnovou strukturu nebo spirálu. V posvátné knize starých Egypťanů, kterou vědci nyní nazývají „Kniha mrtvých“ v kapitole 175 je zmínka o tom, že Atum říká Bohu Osirisovi o konci světa, kdy on vše, co bylo vytvořené, zase zničí a sám se opět promění v hada. Tvořící rukou Atuma byla Iusat - „nejvelebnější mezi těmi, kteří sestupují“). To je jedna z prvních dávných bohyň, uvedených v staroegyptské mytologii, pramatka všech bohů. Byla ztotožňována s posvátným stromem Života a Smrti. Ve starověkém egyptském umění byla vyobrazena jako žena se znakem AllatRa (kruh a srpek) na hlavě.

Literatura: Starověký svět. Encyklopedický slovník. 2 díly, V. D. Hladký, - M: Centropoligraf, rok 1998; Hart, George. A Dictionary of Egyptian Gods and Goddesses, London: Routledge, 2006.


V různých sbírkách indické literatury najdeme zrnka tohoto starobylého východního učení, včetně sbírky „Vaišéšika-sútra“, kde je zmínka o velmi malé částici, mající sférický tvar (parimandalya), která je konstantní, neměnnou a prvotní příčinou věcí, nositelem „konečných rozdílů“, substrátem stálých kvalit a minimální jednotkou hmotných prvků. Podle starověkého učení jsou všechny věci složeny z „ničeho“, přičemž hranicí dělení hmotných věcí, elementárních částic vesmíru, je atom. Seskupení těchto nejmenších částic tvoří hmotu. Po pečlivém přezkoumání PRAPŮVODNÍ FYZIKY ALLATRA budou všechny tyto starověké znalosti zcela srozumitelné a navíc podložené na úrovni moderní fyziky. Kromě toho, zpráva umožní zformovat celistvé chápání jejich podstaty a odstraní rozpory ve výkladech těchto prapůvodních znalostí, které byly charakteristické pro různé starověké školy Východu.

Je známo, že pradávná učení o atomech popularizoval na západě Démokritos s jeho přívrženci. Dlouhá léta strávil cestováním po východě a studiem filozofií a posvátných znalostí různých národů. Žil v Indii, Babylonu a Persii, kde byly nashromážděny bohaté tisícileté zkušenosti duchovního dědictví lidské civilizace, včetně představ o konstrukci světa a člověka, o Zemi, o vzdálených hvězdách, o Velké prázdnotě a Vesmíru. Démokritos byl rovněž ve východní Africe. Navštívil Etiopii a pobýval v Egyptě, kde měl možnost se seznámit se skutečnými poklady ve formě starověkých vědeckých a duchovních znalostí staroegyptské civilizace. Mluvil s egyptskými žreci - strážci tajemství starých manuskriptů. Je přirozené, že tyto prapůvodní znalosti získané při cestách na východ a jejich následná interpretace se bohužel neobešly bez vnášení vlastních pohledů, představ a chápání tohoto člověka. Přidáme-li k tomu ještě nepřesnosti překladu, kdy předávané informace procházely prizmatem tradičního prozápadního myšlení, snadno pochopíme, proč se v průběhu času do těchto starověkých znalostí vneslo tolik zkreslení. A přesto...

V tomto učení byly atomy považovány za prvotní, „nejmenší nedělitelné, neproniknutelné, nemizící, nevznikající, neměnné, neobsahující v sobě prázdnotu“.

Podle koncepce starověkých řeckých filozofů Leukippa a Démokrita existují jen atomy a prázdno:

„Celý svět prostupuje božská substance ze zvláštních atomů nejjemnějších vlastností“; „... částice této vzduchem prostupující substance“; „jen nedělitelné (atomy) a prázdný prostor jsou pravdou."

Literatura: Reální slovník klasických starobylostí. Hl. redaktor F. Ljubker, J. Geffken, E. Cibart – Lipsko: Teubner, 1914.

„Podle atomistů, srážení atomů v prázdnotě vytváří vír, který byl začátkem stvoření světa. Myšlení bylo chápáno jako výsledek určitých pohybů atomů."

Literatura: Slovník antiky. Hl. redaktor J.Irmšer, R. Jone, překl. z něm. M.: Progress, 1989.

Znalosti převzaté z dávných duchovních učení Východu (o Velké prázdnotě a nedělitelné částici, obsahující skutečné bytí, neničící a nevznikající) přepracoval Démokritos v učení „atomistického materialismu“:

· Začátek Vesmíru - atomy a prázdnota, všechno ostatní existuje pouze v mínění.
· Dohodou je sladké, dohodou je hořké, dohodou je teplé, dohodou je chladné, dohodou je barva, ve skutečnosti jsou to jen atomy a prázdnota.
· Existují prvotní příčiny, nekonečné co do počtu, ale nedělitelné z důvodu jejich příliš malé velikosti. Jsou to minimální prvotní jednotky – atomy...
· Mohou se různá tělesa skládat ze stejných atomů? Ano, mohou. Tak, jako se píší různé knihy stejnými písmeny.
· Atomy jsou substance, které nepůsobí na jiné a také nepodléhají žádnému jinému působení. Jsou rozptýleny v prázdnu a po vzájemném přiblížení do sebe narážejí nebo zachycují jeden druhého a následně se z těchto konglomerátů atomů jedno jeví jako voda, druhé - oheň, třetí - rostlina, čtvrté - člověk.
· V počátečním chaosu atomových pohybů ve Velkém Prázdnu...vzniká vír.
· Existuje nespočet světů různých velikostí, objevují se z nekonečné prázdnoty, vznikají a zanikají...V některých světech neexistuje ani Slunce ani Měsíc, v jiných je Slunce i Měsíc, často větší než u nás a v dalších světech je jich zase velký počet. Vzdálenosti mezi světy nejsou stejné; kromě toho je v jednom místě více světů a v jiném zase méně. Některé světy jsou na začátku vývoje, jiné na jeho vrcholu a další již upadají. Na jednom místě světy vznikají, na druhém mizí... Některé světy nemají zvířata a rostliny, je tam nedostatek vláhy.
· Existují dva druhy poznání: jeden pravdivý, druhý temný. Temný zahrnuje zrak, sluch, čich, chuť, dotek. Pravdivé poznání je zcela odlišné od toho druhého.
Litertura: P. S. Taranov „120 filozofů. Život. Osud. Výuka. Myšlenky“: Universalní analytický průvodce dějin filosofie ve 2. dílech – Simferopol: Renome, 2005.


V současné době je Démokritos představován jako zakladatel atomové teorie (učení o diskrétní struktuře hmoty) a materialistické filosofie. Nikde už ale nenajdeme zmínky o tom, že Západ tyto znalosti čerpal z dávného Východního učení. Jak se to obvykle v takových případech dělá, veřejně byl prohlášen „fakt“, že díla starověkého vědce se nedochovala. Zůstaly jen citace a kritika jeho myšlenek, „torzo“ práce v podobě útržkovitých zmínek v dílech pozdějších antických autorů.


 

Nicméně, učení o nedělitelných částicích, o diskrétní struktuře hmoty i nadále existovalo v různých filosofických školách, a to jak na Východě, tak i na Západě, přičemž ho každý vykládal po svém. Například na Východě bylo v VII. - IX. století učení o nedělitelných částicích, struktuře hmoty, prostoru a času známé v arabsko-muslimském světě díky mutakallimum. Na Západě teorii atomismunajdeme v dílech starověkého řeckého filozofa Epikura, římského filozofa Titusa Lucrécia Carusa, v učeních o homoiomeriích (z řeckého slova ὅμοιος - podobný, a μέρος - část), starořeckého filozofa, matematika a astronoma Anaxagorása, starořeckého přírodního filosofa Archeláose, v učení, přesněji řečeno matematické verzi atomismu, řeckého filozofa Diodora Krona, v práci o trojúhelnících starořeckého filozofa Platóna a tak dále. Každý, kdo pracoval nad touto otázkou, považoval za nutné tyto znalosti vydávat za své a přidat k nim vlastní úvahy, často mylné. A tak byly znalosti následně předávány zkreslené, čímž přiváděly následující generace do světa iluzí a bludů. Věda se formovala pozorováním vnějších projevů bez porozumění vnitřní podstaty procesů.


 

V XVI. století anglický filozof („zakladatel anglického materialismu“), vlivný politik a lord kancléře - Francis Bacon (1561-1626) vnesl, vycházejíce z teorie Démokrita, další zkreslení do podstaty těchto znalostí. Představil totiž hmotu jako aktivní a nezničitelnou za předpokladu, že neexistují žádné „cihličky“ materie. Tvrdil, že její dělitelnost by měla být, podle jeho názoru, nekonečná. Sobecké ambice tohoto člověka se dokonce projevují i při definování cílů vědy. Smysl vědy totiž spatřoval v posílení nadvlády člověka nad přírodou jako bezdušním materiálem, který by měl být použit člověkem. Podobné úvahy zřejmě nebudou novinkou pro ty, kteří se dobře vyznají v historii světové politiky a chápou, jak se v zákulisí světové politické „kuchyně“ připravují z klamů a lží události a politické „pokrmy“ pro národy tohoto světa. Není pochyb, že i dnes někteří politici považují svůj elektorát, tj. svůj lid, za pouhou bezcennou bezdušní biomasu.


 

Dalším, kdo šířil tyto znalosti zpracované podle vlastního chápání a vnímání světa, byl například v XVII. století Pierre Gassendi (1592-1655) - francouzský filozof, kněz církve římské a profesor, který se zabýval historií (studiem starověkých textů), matematikou, astronomií a mechanikou. Jeho práce o atomismu jsou ve skutečnosti pouhým převyprávěním atomismu Epikura v kombinaci s vlastním pohledem na svět, který se zakládal na tradičních teologických ideích jeho regionu a doby. Gassendi zavedl pro Západ pojem molekuly (latinské slovo „moles“ znamená „hmota“ s příponou pro tvoření zdrobnělin „cula“ - „hmotička, částice“), jako nejmenší částice hmoty, počátečního spojení atomů, které nabývaly nové vlastnosti. Je třeba poznamenat, že ve středověku byl na Západě latinský jazyk považován za jazyk vědy (jazyk teologů, právníků, lékařů), proto byla vědecká terminologie latinizována. Vzhledem k tomu, že slovo „atom“ bylo řeckého původu, bylo odstraněno a nahrazeno latinským slovem „korpuskule“, což znamená „částice, tělísko“ („corpusculum“, zdrobnělina latinského slova „corpus“ – „tělísko, částice, drobné tělísko“). Tento termín znamenal nejmenší částici hmoty, nebo éteru. Takto se v XVII. – XVIII. století v přírodních vědách objevily atomistické (korpuskulární) teorie. Podle korpuskulární filosofie Gassendiho, jsou atomy nekonečně malé, nezachytitelné a nezničitelné částice, ze kterých se skládají všechna tělesa. Mezi nimi je prázdný prostor, atomy na sebe navzájem působí, pohybují se a přivádí do pohybu a vytvářejí struktury - molekuly. Předpokládal, že atomy jsou základem všech věcí stvořených Bohem, věřil, že i světlo a teplo je složeno z atomů.

V této době, se objevila celá řada vědců, kteří studovali dochované starobylé poznatky o nejmenších nedělitelných částicích a diskrétnosti hmoty. Při vysvětlování uspořádání světa se o ně opírali, obdivovali je i kritizovali. Ale jejich vlastní interpretace těchto prastarých znalostí se tak či onak odrazila v jejich práci. Za zmínku stojí například italský fyzik, astronom, filosof a matematik Galileo Galilei (1564-1642); italský mnich a filozof Giordano Bruno (1548-1600); francouzský filozof, fyzik a matematik René Descartes (1596-1650); holandský astronom, fyzik a matematik Christiaan Huygens (1629-1695), jehož žákem byl německý filozof, fyzik a matematik Gottfried Leibniz (1646-1716); anglický fyzik Isaac Newton (1643-1727); irský chemik a teolog Robert Boyle (1627-1691) a mnoho dalších. Samozřejmě, následující generace dostávaly informace o nedělitelných částicích z jejich prací a aplikovali je vycházejíc z představ a názorů své doby. Práce Gottfrieda Leibnize ovlivnily mnoho německých vědců, mezi nimiž byl i německý učenec – encyklopedista a matematik Christian Wolff (1679-1754), u kterého se v mladém věku učil i budoucí ruský učenec-encyklopedista světového významu, fyzik, chemik a mineralog Michail Lomonosov (1711-1765) při svém zahraničním studiu v Evropě.



Michail Lomonosov ovlivněný pracemi různých vědců, včetně Roberta Boyle, vytvořil molekulárně kinetickou teorie tepla, atomisticko-kinetickou koncepci o diskrétní struktuře hmoty a nejmenších nedělitelných částicích, které ve svém díle pojmenoval „elementy“. Ve své disertační práci „Elementy matematické chemie“ píše: „Elementem je část tělesa, která neobsahuje jakékoli menší a lišící se od něho jiná tělesa... Korpuskule je svazek elementů, které tvoří jednu malou hmotu.“ Lomonosov ve svých dílech popisoval stejné prastaré znalosti, jen podle svého chápaní. Například o principu zachování síly (energie) tvrdil, že se všechna tělesa skládají z korpuskulí - molekul, což jsou „svazky“ elementů, tj. atomů. Atomy jsou samy o sobě rotující kulovité částice. V jeho dílech lze vysledovat stejné prastaré znalosti například v podobě tvrzení, že jedním ze základních principů vesmíru je rotační pohyb (poznámka: viz dále ve zprávě o spirálovitém pohybu). Moderní věda se o něm vyjadřuje takto: „Byl u počátku vzniku univerzálního zákona přírody a položil základy přírodovědy XIX. století... jeho práce v mnoha ohledech předběhly fundamentální zákony objevené mnohem později a rovněž moderní představu o diskrétní struktuře hmoty.“

Proč dnes lidstvo mluví o atomu ne jako o základní nedělitelné (nestrukturované) částici hmoty, ale jako o nejmenší částici chemického prvku, která si zachovává jeho vlastnosti? Historie moderní vědy uvádí, že britský chemik, fyzik a přírodovědec John Dalton (1766-1844), jeden z nejznámějších učenců počátku XIX. století, obnovil atomismus a tím i pojem atom. Ve skutečnosti, i když tento člověk věděl o starověkém konceptu nedělitelných částic - atomech, zásadně zkreslil informace dávných učení, zejména pojetí podstaty atomu pro budoucí generace. Budeme-li mluvit jazykem moderní vědy, tak toto zkreslení můžeme přirovnat například k situaci, kdy z důvodu nepochopení povahy a funkce použijeme termíny fyziky vysokých energií (pojem neviditelné bosony a jejich celočíselné spiny) pro vysvětlení struktury běžných viditelných chemických sloučenin. Například - vezmeme chemickou sloučeninu vody (H2O) jako hmatatelnou látku a do její definice přidáme, že kyslík bude navždy pojmenován bosonem a vodík nazveme spinem. Je zde jasný nedostatek pochopení prastarých znalostí a snaha o použití znalostí o neviditelných fundamentálních procesech pro hmatatelné jevy.

John Dalton se zachoval stejně. Snažil se vysvětlit chemii za pomoci starých atomistických koncepcí. Není divu, že jeho teorie byly plné rozporů. Například, v práci „Nový systém chemické filozofie“ v roce 1808 (New System of Chemical Philosophy, 1808) napsal následující definici: „Atomy jsou chemické prvky, které nemohou být znovu vytvořeny, rozděleny na menší částice nebo zničeny kterýmikoli chemickými přeměnami. Chemické reakce jednoduše změní uspořádání atomů do skupin.“ A samotné chemické reakce považoval za související procesy spojování a rozpojování atomů, aby vysvětlil skokové změny složení při přechodu z jedné sloučeniny do druhé. Uvedl termín „atomová hmotnost“, přičemž za jednotku hmotnosti vzal hmotnost atomu vodíku, navrhl systém chemických znaků pro „jednoduché a složité atomy“ a tak dále.

Na jedné straně přispěly Daltonovy studie k rozvoji teoretické chemie a vytvoření chemického průmyslu, ale na druhé straně jeho definování atomu, které bylo následně všeobecně přijato společností, zkreslilo pojetí podstaty fundamentální nedělitelné částice hmoty. Když v XIX. století přišli vědci na to, že se „chemické atomy“ rozkládají na menší elementární částice, vyvolalo to změnu postoje nové generace, která začala vnímat tyto starověké znalosti jako primitivní filozofii, která nemá nic společného s exaktními vědami. Nejedná se zde však jen o tohoto konkrétního vědce, nýbrž o pochopení podstaty, jak a proč došlo na konci XIX. a počátku XX. století ke zkreslení a zdiskreditování starověkého pojmu „atom“, „éter“ (jako pojmu souvisejícího s volnou energií), což vyvolalo v budoucích generacích všeobecnou nechuť ponořit se do studování těchto informací. To také vysvětluje, proč se nyní věda dostala do slepé uličky v hlavních otázkách fyziky vysokých energií týkajících se průzkumu moderní fyziky makro a mikrosvěta.

Na konci XIX. a počátku XX. století byla učiněna celá řada významných objevů vědci, kteří na své vědecké dráze studovali díla minulosti a byli seznámeni s atomistickou koncepcí starých časů. Patří sem mimo jiné objev periodické soustavy chemických prvků, který byl učiněn v roce 1869 vynikajícím ruským učencem a encyklopedistou, chemikem, fyzikem Dmitriem Ivanovičem Mendělejevem (1834-1907), dále díla slavného německého teoretického fyzika a zakladatele kvantové fyziky Maxe Plancka (1858-1947) o tom, že vyzařování a absorpce energie má diskrétní charakter (1900), a tak dále. Jsou to objevy, které lidstvo využívá dodnes. Problém ale spočívá v tom, že se v této chvíli lidstvo při studiu mikrosvěta dostalo na takovou úroveň vědy, kdy tyto vynálezy založené na vnějším pozorování nedávají smysl pro pochopení procesů odehrávajících se uvnitř pozorovaného systému. Pro učinění nových fundamentálních objevů totiž chybí prapůvodní znalosti z minulosti, které jsou částečně uvedeny a proanalyzovány z pohledu moderních fyzikálních pojmů v této zprávě.



Jděte zpět Vpřed

Obsah