O éteru

V písemných pramenech z dávných dob nacházíme, spolu s koncepcí o základních nedělitelných částicích hmoty – atomech, také zmínky o nevyčerpatelném zdroji volné energie, která je popsána jako všudypřítomná a všepronikající („není místo ve hmotném světě, kde by nebyla“), jedna z prvotních základů hmotného světa. Ve starověkých indických pramenech dochovaných do našich časů ji nazývají „akaša". Ākāsa ‒ sanskrtské slovo odvozené od ā + kāś, doslova „záření dále“, „nekončící záření“, „osvětlený prostor“

(Literatura: The Pali Text Society's, Pali-English Dictionary. Edited Davids Rhys, Stede William, London: 1921-1925).

Dešifrování samotného názvu ukazuje na fakt, že naši předkové věděli o vlastnostech tohoto nevyčerpatelného zdroje energie, který po mnoha staletích následně objevil i srbský fyzik a vynálezce Nikola Tesla (1856-1943). Ale o tom později.

V překladech starého textu do evropských jazyků je význam pojetí akaša interpretován jako „to, co leží v základu“. V řeckém jazyce to doslova zní jako „podstata“ (ousia, tedy základní), v latinském překladu řecké slovo „podstata“ se zase spojovalo s pojmem „substance“ (substantia), který byl vnímán jako „základní začátek jevu“, hmota z hlediska jednoty všech forem jejího pohybu, všech rozdílů a protikladů, vznikajících v tomto pohybu. Moderní slovníky uvádí definici slova „akaša“ jako prostorové substance, z nichž vychází „začátek projevu“, „počáteční impuls“.

Dochovaly se dokonce starověké zmínky o tom, že akaša má pouze jedinou charakteristickou vlastnost - Zvuk (poznámka: viz kniha AllatRa, str. 50). Přičemž Zvuk v podobě neslyšitelných, velmi jemných vibrací neprojeveného Zvuku (ve starých zdrojích je zmiňován jako Prvotní Zvuk), který je příčinou všech následných neviditelných a viditelných projevů, jemných a hrubých prvků Vesmíru. Akaša – nosič kvality právě takového Zvuku a je popisován jako nekonečná, všudypřítomná podstata Vesmíru, která prostupuje vše, nemá hmotnou podobu, ale poskytuje základ pro mnohotvárnost věcí. Všechny objekty na světě jsou prostorové a od sebe oddělené právě proto, že jsou obklopeny akašou a vzájemně s ní působí. Projevem akaši je vše, co představuje kombinaci prvků, působí jako hmatatelné, slyšitelné a viditelné. Přičemž samotná akaša je tak tenká, že není vnímána lidskými smysly. V překladech starých indických učení se píše o tom, že při projevení světa byla jen tato substance, a když se globální cyklus ukončí, vše se přemění na akašu a další cyklus se začne zase s ní.

(Literatura: V.I. Zorin Eurasijská moudrost od A do Z: filosofický lexikon / V.I. Zorin - Almaty: Sozdik-slovník, 2002).


 


 

Zmínky o akaši můžeme nalézt v dochované literatuře, která vypráví o učení starých indických filosofických škol jako je Vaisheshika, Njája Sánkhja a dalších, ve kterých se filosofové snažili čerpat ze starých znalostí, které se zachovaly z předešlých dob. Například v Sánkhja se akaša vykládala jako „způsobující“ akaša a „způsobená“ akaša a byly popsány důvody této transformace. Tyto znalosti jsou velmi zajímavé, pokud je člověk seznámen se znalostmi o prvotních procesech, které probíhají v ezoosmické mřížce.


Staří Řekové přebírali znalosti z Východu, zejména ze starověké Indie. Nevyčerpatelný zdroj volné energie pojmenovali jako „éter“ (řec. „αινηρ“ ‒ zářivý), Aby zachovali smysl při překladu z indického jazyka u pojmu akaša, pou­žili termín „nekončící záření“, osvětlený prostor. V dávných dobách použil Aristoteles tento termín pro označení hmoty, která tvoří vše, včetně „toho, z čeho se skládá nebe a to, co je v nebi“. Je nutné ale objasnit, jak staří Řekově chápali pojem „nebe“. V řecké mytologii byl znám pojem „horní, čistá, prů­svitná, zářivá vrstva vzduchu, stanoviště bohů “, na rozdíl od „spodní vrstvy vzduchu, kde je vše dočasné a konečné“. Proto pojetí éteru jako vzduchu nad mraky (horní vrstva vzduchu) mělo poněkud jiný význam. V souladu s tím znamenal éter, stejně jako akaša, všepronikající prostředí, jeden z kosmických prvků, který tvoří beztížnou substanci nebe a hvězd, nejjemnější prvotní látku, která není uchopitelná smyslovým pozorováním. Slavní řečtí starověcí filosofové a přírodovědci popisovali starobylé znalosti každý po svém a často vydávali za svoji, na Východě již dobře známou starověkou informaci, jako perlu „svého učení“ o neviditelném světě.

Zmínky o éteru jako o nejjemnější prvotní látce nalezneme v učeních starověkých řeckých filozofů Anaxagorása - matematika, astronoma a zakladatele aténské školy; mocnáře, politika a filosofa Empedoclesa; řeckých filosofů Platóna a Aristotela (žák Platóna byl vychovatelem Alexandra Makedonského), kteří nazývali éter „pátým elementem“ (quintessence), nehmotnou substancí nebeské klenby a nebeských těles zaplňující nebeský prostor. U Aristotela byl „pátý element“ (quintessence) - éter základním kamenem jeho kosmologie, substancí všeho „nebeského světa“ (nebeských těles a jejich „sfér“). Dále bylo uvedeno, že pro éter je typický pouze jeden druh pohybu - prostorový pohyb v kruhu (poznámka: viz ve zprávě pohyb ve spirále) na rozdíl od čtyř živlů (země, oheň, vzduch, voda) „pozemského světa“, které podléhají „vzniku a zničení“ (cyklické vzájemné přeměně) a je pro ně naopak typickou vlastností přímočarý pohyb.

(Literatura: Filosofický encyklopedický slovník. Hl. redaktor L. F. Iličjev, P. N. Fedoseev, S. M. Kovaljev, V.G. Panov – M.: Sovětská encyklopedie, 1983).


 

Jednou z nejvlivnějších antických filosofických škol byla škola stoicismu, která se později stala populární i v Římě. Hlavní zaměření dané školy byla fyzika (filozofie přírody), logika a etika (filosofie ducha). Fyzika se zakládala na filozofických dílech Aristotela a kosmologii Hérakleita. Stoici pojmenovali nejjemnější prapůvodní substanci pneuma, ze které se skládá vše, a která ve všem působí. Podle jejich učení se po „světovém požáru“ všechno stává touto substancí. Pneuma byla považována za nejjemnější substanci, „dech života“, životní sílu, která prostupuje vesmírem a spojuje ho v jeden celistvý organismus. Podle jejich učení má pneumatický systém své vlastní řídící centrum „vedoucí úsek“, které je v éteru (poznámka: viz dále o reálných (stacionárních) částečkách Po).

Zajímavé je, že pneuma původně v řečtině znamená „vanutí“, tj. prvotní impuls (poznámka: viz dále o prvotním impulsu - proces ezoosmózy). V kosmologii starověku z prvotního impulsu jako procesu se zrodí pohyblivá substance, tj. začíná první pohyb. Proto se slovo „pneuma“ také překládalo jako „hořící éter“, tedy energie éteru. Později se pojem „pneuma“ překládal jako „dech“, potom – „duch“ odvozený od „vanout“, „dýchat“. Nyní je pojem „pneuma“ například v náboženství spojován se sférou ducha. V křesťanské teologii lze nalézt takové pojmy jako „pneuma hagion“, což znamená Duch Svatý a také učení o Svatém Duchu – pneumatologie.

Gnosticismus a Hermetismus popsal pneuma jako „prostředníka“: v kosmu - mezi světlem a tmou, vyššími a nižšími úrovněmi světa a v člověku - mezi tělem a duší (vzdušný obal duše). Gnostikové nazývali lidi, kteří byli pod vedením božského pneuma – „pneumatiky“, na rozdíl od lidí, kteří byli pod vládou hmoty. V magických papyrech a u alchymistů byla pneuma charakterizována jako skrytá a tajemná síla, jejíž ovládání umožňovalo dosažení určitých cílů, například dávala sílu proměnit jakýkoli kov ve zlato. Neoplatonisté považovali pneuma za prostředníka mezi hmotným a nehmotným světem, za obal duše, který ji chrání před znečištěním při dotyku s tělem a před přímým kontaktem s hmotným světem při vnímání na úrovni pocitů („duše vnímá otisky těl na pneumatickém obalu“). (poznámka: viz v knize AllatRa pojetí o sub-osobnostech).

(Literatura: Filosofický encyklopedický slovník. Hl. redaktor L. F. Iličjev, P. N. Fedoseev, S. M. Kovaljev, V. G. Panov – M.: Sovětská encyklopedie, 1983; Leisegang H., Pneuma Hagion. Der es Geistbegriffs der sinoptischen Evangelien aus dergriechischen Mystik, Lpz., 1922; Verbeke G., Involution de la doktrine du pneuma du stolcisme a St.Augustin, Louvain - P., 1945; Saake H., Pneuma, v kn.: RE, Suppl., Bdl4, 1974).

„Zdá se, že název [prvního tělesa], který se dochoval z dob našich předků až do současnosti vypovídá o tom, že se i oni drželi [v tomto ohle- du] stejné hypotézy jako my. Z toho je možné vyvodit závěr, že stejné podněty k nám přicházejí opakovaně, ne jednou, ne dvakrát, ale nekonečně mnohokrát. To je také důvod domnívat se, že první těleso je odlišné od země, ohně, vzduchu a vody a je označeno jako horní místo, „éter“ (aithsr). Tedy název, který mu stanovili s ohledem na skutečnost, že „vždy běží“ (aei thein) v pokračování věčného času.“
Literatura: Aristoteles. O nebi. Kniha 1. Překlad A. V. Lebedeva.


Zmínky o éteru se dochovaly i v legendách o bozích. Podle starořecké mytologie byl Éter synem prvotní věčné tmy Ereba (název se překládá z řečtiny jako „tma“) a bohyně Nyx (z řeckého „nyx“ znamená „noc“). Věřilo se, že Nyx je jedna z hlavních potencí tvořící vesmír a její obydlí je umístěno v propasti Tartaru. Éter byl představován jako hořící vzduch, ve kterém se točí hvězdy a žijí bohové (poznámka: viz dále téma o ezoosmické membráně). V dávných dobách byl éter chápán jako to, co odděluje nekonečný svět boha od dočasného a hmotného světa. Věřilo se, že skrze éter prosakovala síla, která vytvářela a spouštěla všechno viditelné i neviditelné v tomto hmotném světě, a také to, co lidé nazývají „životem“. Díky znalostem uvedeným v PRAPŮVODNÍ FYZICE ALLATRA se tyto informace už nezdají legendami. Znalost základních informací dává jasné pochopení toho, že to jsou přirozené procesy tvořící základ vesmíru.

Znalosti o univerzálním, všeprostupujícím éteru jako o nosiči jakýchkoli interakcí v hmotném světě, byly uchovány i v následujících obdobích. Téměř každý, kdo se zajímal o starověké znalosti z oblasti nedělitelných elementárních částic – atomů, narazil i na informace o nevyčerpatelném zdroji energie – éteru, kterou chápal v souladu pro svoji dobu typickým dominantním pohledem na svět. Byly jimi Giordano Bruno, René Descartes, Christian Huygens, Isaac Newton, Leonard Euler, Michail Lomonosov, Dmitrij Mendělejev, a mnozí další.


Například fyzik a matematik René Descartes popisuje ve svém slavném díle „Dioptrika“ („La Dioptrique“, 1637) ideu éteru jako nosiče světla. Christian Huygens ve své práci „Traktát o světle“ («Trait de la lumiere», 1690) popisuje vlnovou teorii světla, která vyjadřuje klíčovou myšlenku: světelné vlny jsou pružné impulzy v éteru. Isaac Newton (1642-1727) ve svém hlavním díle „Matematické základy přírodní filozofie“ („Philosophia Naturalis Principia Mathematica“, 1687), ve kterém se pokusil shrnout výsledky výzkumů svých předchůdců, také zmiňuje o těchto znalostech známých už ve starověku. A to zejména o okamžitém působení jednoho tělesa na druhé na dálku prostřednictvím prázdného prostoru bez pomoci hmoty. Tuto informaci Newton předložil jako jeho vlastní ideu působení na dálku. Také ve svém výkladu neopomenul zmínit prapůvodní znalosti o „prvotním impulsu“ v souvislosti s představou božského původu světa. Velký matematik, inženýr a fyzik XVIII. století, který zásadně napomohl k rozvoji těchto věd - akademik Leonhard Euler ( 1707-1783) ve svých dílech popisuje, že všechny optické, elektrické, magnetické a jiné jevy se dají vysvětlit jako výsledek interakcí „hrubé“ hmoty a „jemné“ substance (méně hustá, ale více pružná) - éteru. V té době známé jevy se snažil vysvětlit vibracemi éteru.


V XVIII., XIX. a dokonce i na počátku XX. století, v období rychlého rozvoje experimentální vědy (její výsledky moderní věda používá dodnes) byl éter jedním z ústředních témat diskusí fyziků, matematiků, chemiků a výzkumných pracovníků z jiných oborů. O světovém éteru mluvilo a psalo mnoho vynikajících vědců. Například anglický fyzik a matematik James Maxwell (1831-1879) - jeden ze zakladatelů statistické fyziky a zakladatel klasické elektrodynamiky. Díky modelovým představám o éteru a přítomnosti pradávných znalostí o tomto konkrétním světovém prostředí, přišel na teorii elektromagnetického pole. Maxwell věřil, že napětí elektrického pole je spojeno s pružným napětím v éteru a magnetická indukce souvisí s jeho pohybem v podobě víru. V „Pojednání o elektřině a magnetismu“ („A Treatise on Electricity and Magnetism”, 1873) napsal následující: „Nyní nemůžeme pochopit pohyb (pozn.: interakce) v čase jinak, než jako let hmotné substance skrze prostor nebo jako stav pohybu nebo napětí v prostředí, které už existuje v prostoru... Ve skutečnosti, pokud se energie nepřenáší z jednoho tělesa do druhého v čase, musí existovat prostředí nebo látka, ve kterém se tato energie nachází poté, co opustila jedno těleso a ještě nedosáhla druhého... Proto všechny tyto teorie (pozn.: vlnové interakce a elektromagnetismus) vedou k pochopení prostředí, ve kterém toto šíření probíhá. A pokud přijmeme toto prostředí jako hypotézu, myslím, že by mělo zaujímat významné místo v našem výzkumu, především ve snaze vytvořit si představy jeho působení ve všech jejích detailech, což je i mým prvořadým cílem v tomto pojednání.“


Problematikou éteru se zaobírali i další vědci. Kupříkladu anglický fyzik a chemik Michael Faraday (1791-1867), zakladatel moderního pojetí „silového pole“ v elektrodynamice, autor řady významných objevů, včetně zákona elektromagnetické indukce, zákona elektrolýzy, atd., německý fyzik Heinrich Hertz (1857-1894), jeden ze zakladatelů elektrodynamiky, který experimentálně potvrdil existenci elektromagnetických vln (díky jeho práci a práci jeho kolegů následně vzniklo rádio), dále například holandský fyzik Hendrik Lorentz (1853-1928), jehož významné práce jsou zaměřeny na elektrodynamiku, statistickou fyziku, optiku, teorii záření a atomovou fyziku. Ten spojil koncepci nepřetržitého elektromagnetického pole s pojmem diskrétních elektrických nábojů, které jsou součástí hmoty. Nebo slavný francouzský matematik, fyzik, astronom a filozof Jules Henri Poincaré (1854-1912), který použil ve svých dílech koncepci o světovém éteru a poukázal na to, že jej (éter) nikdy nebudeme schopni detekovat experimentální cestou, jak se tvrdilo už ve starověku. V dávných dobách se sice poukazovalo na to, že tato substance je pro lidi nedostupná, na druhou stranu se ale upozorňovalo na to, že pokud známe její podstatu, je možné získat nevyčerpatelný zdroj síly (energie). Tato informace se stala předmětem pozornosti politických a náboženských vůdců a bohatých lidí různých epoch, kteří do těchto studií náruživě zapojovali nejlepší mozky své doby, financovali jejich výzkumy, motivovali nebo alespoň nebránili slavným vědcům, aby zkoumali otázky týkající se éteru.


 


 

V období nových objevů ve fyzice bylo toto všudypřítomné prostředí vnímáno jako základ základů stejně jako v dávných dobách. Kromě toho se ve světle nových chápání té doby éter také posuzoval jako nosič světla a elektromagnetických interakcí. Došlo se k závěru, že právě éter napomáhá přenosu elektromagnetického záření, díky kterému rovněž vznikl dnes běžně užívaný výraz „vysílat z rozhlasového éteru“. Byla to doba velkých objevů ve fyzice. Jak uvádějí lidé té doby: „Nápady doslova kroužily ve vzduchu“. Všechny tyto fundamentální objevy se rychle rozvíjely a získávaly významná experimentální potvrzení, až do určité doby...


 

Nečekaně na začátku XX. století byly všechny výzkumy o éteru přerušeny. Mnohým vědcům, kteří obhajovali teorii éteru, bylo zastaveno financování, byly jim vytvářeny různé umělé překážky, jako například uzavření laboratoří a snižování počtů vědeckých pracovníků, což mělo za následek potíže při hledání nového zaměstnání propuštěných vědců, atd. Zároveň s tím začala v médiích masivní diskreditace éteru, jako jednoho ze základních pojmů teoretické fyziky. Proč se výzkum ohledně éteru, na jehož základě slavní vědci XIX. století vybudovali jejich základní teorie a získali opravdu převratné experimentální údaje o unikátní podstatě elektromagnetismu, náhle přerušil? A proč se následně fyzikové, kteří se třeba jen zmínili o éteru v rozhovoru s kolegy, označovali za lháře a jejich teorie za bláboly, bez ohledu na jejich vědecké zásluhy i přesto, že jejich úvahy byly správné? Co se v té době skutečně stalo?


 

„Viníkem“ toho všeho byl pravděpodobně slavný srbský fyzik, průkopník elektřiny vysokého napětí, talentovaný inženýr a vynálezce Nikola Tesla, který našel způsob, jak experimentálně získávat nevyčerpatelnou energii z éteru. Jeho specializací byla elektrotechnika a hlavním vědeckým zájmem byla studie týkající se generování a bezdrátového přenosu energie na dálku. Ne náhodou představovaly jeho nápady, na první pohled, neskutečnou realitu pro lidstvo. Například bezdrátové noční osvětlení lodí, srovnatelné s denním světlem, které plují v oceánu pomocí volné energie odebírané z atmosféry (přesněji z éteru). Pokud by byly tyto vynálezy uvedeny do praxe, poskytly by možnost pochopit mnohé události a tajemství starověku, faktů zjištěných v průběhu archeologických výzkumů a objevů, které nezapadají do rámce tradičního vysvětlení historie, života a technologických výdobytků dávných lidí. To by dalo odpovědi na mnohé otázky. Například, jak staří Egypťané realizovali výstavbu a dekorace uvnitř pyramid, aniž by používali metody osvětlení známé moderním lidem? Díky jaké síle dávní lidé mohli ovlivňovat gravitaci a přesouvat megality a budovat z nich celá města? K čemu byly určeny „kosmodromy“, jako například starověká terasa Baalbek v Libanonu? Odkud měli předkové afrického kmene Dogonů přesné informace o hvězdě Sirius a jejím systému a jaký zdroj energie je nutný k tomu, aby bylo možné doletět (bezpečně) na kosmické lodi k této nebo jiným hvězdám?



 

Tesla dosáhl vynikajících výsledků ve svých výzkumech a snil o tom, že jeho vynálezy a volná energie budou k dispozici všem lidem, což by přirozeně značně usnadnilo a zjednodušilo život celého lidstva a přivedlo civilizaci na novou úroveň technologického vývoje. Ale problém byl v tom, že financování jeho myšlenek, výzkum a provoz laboratoře se uskutečňoval prostřednictvím peněz amerických průmyslníků, kteří měli jiný pohled na svět a jiné cíle. Jejich záměrem nebyla bezplatná distribuce energie pro všechny a vytvoření duchovní a morální světové společnosti, ale čistě obchodní zájmy a formování konzumní společnosti, ve které by oni a jejich potomci měli nad lidmi neomezenou moc.


 

Ne náhodou se léta 1895-1904 nazývají obdobím revolučních změn ve fyzice. Léta 1892 až 1905 považujeme za vrchol nejvýznamnějších objevů Tesly. Nicméně jeho „strategická chyba“ spočívala v tom, že prvním, komu ukázal svoje nejdůležitější objevy, byli ti, kteří sloužili záměru vytvoření konzumní společnosti. Tyto vynálezy a s nimi související možné důsledky a vyhlídky pro lidstvo natolik šokovaly americké finančníky a průmyslníky, že z obavy o ztrátu svých příjmů a moci nad lidmi, podnikli nejen okamžité a zásadní kroky, které vedly nejen k náhlému zastavení financování projektů Tesly, ale také udělaly vše pro to, aby takový pojem jako éter „jednou provždy“ zmizel z fundamentální nauky - fyziky. Příběh Nikoly Tesly není určitě jediný. Podobné vynálezy mohl vytvořit kdokoli jiný, neboť věda té doby se skutečně přiblížila k významnému milníku, který otevíral fantastické vyhlídky pro lidskou civilizaci. Ale tento konkrétní příběh se bohužel odrazil na vědě obecně jako celku a co je nejdůležitější – na její budoucnosti. Nikola Tesla tak nevědomky zmrazil, na celé století, výzkum otázky získání volné energie z éteru tím, že uspěchal demonstraci revoluční technologie těm, kteří by kvůli epochálnímu vynálezu mohli přijít o spoustu peněz, moc nad lidmi a „světovou nadvládu“.


 

Od roku 1905 se v oblasti vědy začalo cílevědomé ničení teorie o éteru. Ne náhodou se rok 1905 zapsal do historie fyziky jako „Rok zázraků“ (v latině Annus mirabilis; zajímavý fakt pro lidi, kteří znají: v anglické literatuře název „Annus mirabilis“ se většinou používá ve vztahu k roku 1666). V důsledku nekalých praktik světových průmyslníků a magnátů urychleně kandiduje na vědecký Olymp světového významu řada „osobností“, jejichž jména se začínají propagovat po celém světě a oni na oplátku začínají zaměňovat pojetí o éteru a odvádět výzkum ve fyzice jiným směrem. Například v roce 1905 všem známý, tehdy 26 – ti letý Albert Einstein (v té době už švýcarský občan, člen patentového úřadu), zveřejňuje čtyři články ohledně nejdůležitějších směrů, které byly v centru pozornosti fyziků po celém světě. Mezi nimi například práci „K elektrodynamice pohybujících se těles“ („Zur Elektrodynamik bewegter Körper“, 1905), kde Einstein představuje speciální teorii relativity. Přičemž se jeho práce publikují v prestižním fyzikálním časopise Německa „Anály fyziky“ («Annalen der Physik»). V té době byla elektrodynamika velmi populárním tématem a přitahovala pozornost mnoha lidí a to zejména z důvodu teoretických a experimentálních objevů Nikoly Tesly a řady významných učenců té doby působících v oblasti elektřiny a magnetismu.


 


Speciální Einsteinova teorie relativity obsahovala přezkoumání představ o času a prostoru ve fyzice. Jeho názory byly prezentovány jako, do značné míry „nezávislé“ na tehdejších teoriích, které se zakládaly na teorii o éteru. Například, pokud slavný holandský teoretický fyzik, nositel Nobelovy ceny za fyziku Hendrik Lorentz a významný francouzský matematik a fyzik Henri Poincaré považovali všechny nové efekty dynamickými vlastnostmi éteru, tak „Einsteinova teorie relativity“ toto všechno převáděla z dynamiky do kinematiky a eliminovala pojem éteru. Mladý vědec začal tvrdit, že všechno, co bylo považováno za vlastnosti éteru, je „ve skutečnosti“ projevem objektivních vlastností prostoru a času a obecně není vhodné zahrnovat pojem éteru jen pro to, aby bylo možné prokázat nemožnost jeho pozorování. Jinak řečeno, Ein­ stein znehodnotil ve svých pracích jak pojem éteru, tak i pojmy absolutního pohybu a absolutního času, které se na něm zakládají (poznámka: Více informací o absolutním čase a pohybu v knize „Ezoosmóza“). Teorie relativity nebyla ve vědě nic nového. Dávno před zveřejněním Einsteinovy publikace zformuloval Henri Poincaré ve svém díle „Měření času“ („La mesure du temps“, 1898) obecný a univerzální princip relativity pro elektromagnetické jevy. Ale problém bylo, že Lorentz a Poincaré byli zastánci teorie o éteru, která se nehodila těm, kteří se podíleli na zničení tohoto pojmu v oblasti vědy na základě pokynů mocných finančníků.


 


 


 

Skutečnost, že se toto tajné spiknutí záměrně, systematicky a všemožnými způsoby uvádělo do praxe a do všech oblastí života, potvrzuje řada faktů. Na začátku se největší vědci té doby vyhýbali otázkám vyvolaným „novou teorií“ buď relativním mlčením, nebo se omezovali na pouhé odborné připomínky typu, že těmito problémy se zabývali již dříve jiní vědci a výsledky jejich výzkumu byly sice platné, ale pouze za určitých podmínek. Později se však fyzici rozdělili do dvou skupin: na ty, kteří byli zastánci nové teorie a ty, kteří hájili koncept o éteru. Výsledkem vzájemného štvaní vědců a umělého rozkolu v jejich řadách, bylo oficiální prohlášení v září roku 1920. Na sjezdu 86. Kongresu Svazu německých přírodovědců a lékařů v Bad Nauheimu (Německo) bylo oficiálně oznámeno, že takový pojem jako éter byl nakonec zrušen. Čas a místo nebylo vybráno náhodně (prvotřídní evropské středisko Bad Nauheim, které se nachází na území Hesse, 38 km od Frankfurtu nad Mohanem). (Poznámka: viz informace z knihy Sensei ze Šambaly. 4. díl). Vědci té doby si byli vědomi, že toto tvrzení ve skutečnosti zrušilo mnoho doložených teorií fyziky, bez poskytnutí řádných protidůkazů a vysvětlení. Prakticky se od té doby začalo ve vědecké komunitě pracovat s nařízenými vzory od tvůrců konzumní společnosti, kteří tak rozdělovali vědce do dvou táborů: „slepých“, kteří nemohou vidět zjevná fakta a „němých“, kteří vědí, ale bojí se o tom mluvit.


 

Zároveň mocnáři pomocí médií soustřeďovali pozornost mas na tvrzení o „pravdivosti teorie relativity“ a vnucovali názor, že éter v podstatě neexistuje. Za velké podpory se popularizovaly knihy a vystoupení lektorů, kteří hovořili o nové teorii relativity jednostranně, z pohledu zřejmé a jednoznačné skutečnosti. To také sehrálo významnou roli při znehodnocení znalostí o éteru. Řečeno moderním jazykem - světoví manipulátoři použili známou technologii ovlivňování mas prostřednictvím masmédií, jejímž výsledkem bylo zničení určitého veřejného mínění a jeho záměna za falešné, které je přesným opakem toho skutečného, ale je velmi výhodné pro zainteresované mocnáře. Později se tento postup stane veřejně známou metodou a dostane název „Overtonova okna“ („Overton windows“). Její význam spočívá ve speciálním informačním zpracování veřejného vědomí, počínaje fází vnímání myšlenky jako zásadně „nepřijatelné“ (například je v rozporu se společenským uspořádáním, starověkými znalostmi, postuláty, tradičními postoji, etickými a morálními všelidskými normami) a postupně se přesouvá až do fáze nejen veřejně „přijatelné myšlenky“, ale dokonce až k vytvoření nového neměnného pravidla pro společnost na tomto falešném základu. (Fáze informačního zpracování společenského vědomí podle technologie „Overtonova okna“: nemožnost přijetí falešné myšlenky ‒ radikální pohled na tuto myšlenku – minimálně přijatelný pohled na tuto myšlenku – maximálně rozumný pohled na tuto myšlen­ku nejpopulárnější pohled na tuto myšlenku – zavedení pravidla do života).


 

Všechny tyto otřesy ve vývoji fyziky jsou smutné, ale nikoli náhodné. Toto je jen částečný obraz toho, co se v té době globálně odehrávalo ve veřejném vědomí pod vlivem aktivní činnosti skupiny finančníků, kteří snili o světové nadvládě. Vždyť právě tehdy ve světě docházelo k masivnímu ničení duchovna, morálky, uměle se vytvářela konzumní společnost. Rychle se vytvářely mezinárodní koncerny, nadnárodní korporace, soukromé monopoly a světový trh orientovaný na upevnění a rozvoj idejí masové spotřeby konzumní společnosti. Ve světové společnosti se formoval člověk-spotřebitel, jehož vědomí se už od raného dětství nastavovalo na materialistické a sobecké vnímání světa, spotřebitelský postoj k životu a osobní prospěch. Smysl života se stavěl na falešném základě (touha neustále zvyšovat své příjmy a bohatství, kariérní růst, obhajování egoistických ambicí), který v konečném důsledku nepřinášel hledanou vnitřní svobodu a štěstí. Samozřejmě, že toto egoistické myšlení člověka-spotřebitele po takovém masovém zpracování vědomí nepřijímalo s vážností znalosti minulosti, včetně těch, které byly dříve považovány za posvátné a chráněny jako důležité pro lidstvo a předávány z generace na generaci po tisíciletí. Člověku bylo těžké si představit, co je to absolutní prázdnota, pokud není naplněna ničím hmotným. Bylo mu těžké vyjít za rámec hmotného vnímání světa, který mu postavili jako oddělovač ve vědomí, aby nepoznal více a nestal se náhodou dalším Teslou, Planckem nebo Maxwellem.


 



 V důsledku toho se výzkum vlastností éteru a vývoj této perspektivní oblasti fyziky zastavil na víc než století. V prioritních oblastech vědy zůstalo jen to, co dávalo vojenskou převahu a přinášelo příjmy oligarchům. V současné době existují pozůstatky minulých znalostí o éteru jen v rámci tradičního výkladu vědy nebo na úrovni filosofických úvah „o primitivních znalostech minulosti“, včetně zkreslení a nepochopení podstaty nebo jsou řazeny do kategorie „starověké okultní interpretace“.

Co můžeme v dnešním světě vysledovat v důsledku ztráty starobylých znalostí o nevyčerpatelném zdroji energie (éteru, akaši, ezoosmické mřížce)? Tvrdou konkurenci při honbě za získáním neobnovitelných zdrojů energií na planetě, které vyústí často až do vojenského konfliktu, expanze nadnárodních společností, bezlítostného rozdělování lidí na „vaši a naši, své a cizí“ a boje bez pravidel za moc na spotřebitelském trhu. Zdroje uhlovodíků se staly trumfem v politických a ekonomických otázkách konzumní společnosti. Dnešní civilizace, ve které peníze masivně ovládají mysl lidí, dospěla ve svém vývoji do slepé uličky a ke globálním problémům v důsledku ztráty duchovních a morálních hodnot. A to vše se děje právě teď, v době, kdy se globální přírodní katastrofy zrychlují, nabírají na tempu i síle a kdy jsou znalosti o éteru nezbytné pro přežití lidstva jako samotný vzduch. Pomocí peněz je možné přinutit vědce mlčet, ale není možné udržet narůstající hněv přírody!

V dnešní společnosti se díky médiím zakořenil výraz „energetická krize“, kterým mocnáři ospravedlňují eskalaci mezinárodního vojenského a politického napětí, války a různé pokusy o zničení „přebytku“ populace. Ale jen málo lidí přemýšlí o tom, co se ve skutečnosti skrývá za „energetickou krizí“ a proč byla tato myšlenka tak pevně zakotvena do oblíbeného veřejného mínění jako standardní omluva? Koneckonců, dnes existuje řada způsobů, jak vyrábět elektřinu bez použití zdrojů uhlovodíků. Proč o tom oficiální zdroje mlčí? Odpovědi na tyto otázky přivedou chytrého člověka opět k banálnímu vysvětlení - lidskému přání ovládat světovou moc nebo alespoň neztratit páky řízení pro ovlivňování všech možných situací na světovém spotřebitelském trhu. Takže konzumní společnosti, kde funguje obchod „s proměnlivou lidskou tváří“ není slučitelná s pojetím duchovní a tvořivé společnosti – všem dostupné volné energie a prapůvodními znalostmi.

Ale nyní, také díky PRAPŮVODNÍ FYZICE ALLATRA, mají všichni zdravě uvažující lidé na celém světě jedinečnou příležitost radikálně otočit vektor vývoje civilizace duchovním a mravním směrem (pozn.: viz kniha AllatRa) a vyřešit nejdůležitější problém světové společnosti - generování volné energie zdarma. Příležitosti a perspektivy, které otevírá PRAPŮVODNÍ FYZIKA ALLTARA osvobozují člověka od materiální závislosti, tedy přispívají k odstranění jakéhokoli spotřebitelského systému. Přivádí lidstvo na zcela novou úroveň vnímání a poznání světa, vědeckého studia a praktického prozkoumání vesmíru a člověka.


Jděte zpět Vpřed

Obsah